Moje volná jízda - malý fejeton

Představte si, že jako obvykle časně ráno vstanete, protřete si oči, vykouknete z okna a vidíte to, co je pro letošní zimu obvyklé. Mlhu, smog, vlhké silnice. Pro kontrolu si pustíte  Radiožurnál.

Právě hlásí zprávy o počasí a do éteru zní, že smog v Moravskoslezském kraji nepolevuje, ale bude teplo, bezvětří a následuje dobrá zpráva: náledí už nehrozí. Aspoň něco, zamumláte si pod fousy a jdete se vypravovat do práce.

Nevím, jak vy, ale jám mám ráno tolik "práce", že pak většinou vybíhám na poslední chvíli a užívám si svou chvilku slávy, když se mi podaří autobus dohnat. Hodím tedy do sebe ranní kávu, shltnu jogurt, na obličej namaluju člověka a vyrážím.

Od našeho domu vede poměrně prudký asfaltový "silnicochodník". Zkusmo našlápnu - nic. Je to sice lehounce ojíněné, ale neklouže to. Nelhali. Vyrážím obvyklým tempem - po silnici, je to kratší, až doběhnu k hřišti, kde naskakuji na chodník. Takový ten ze zámkové dlažby. Nacvičený odraz, hop a.... To, co následuje, by si zasloužilo minimálně bronzovou medaili na mistrovství Evropy v krasobruslení. Během několika sekund se mi podařila holubička, pirueta nízká i vysoká s náznakem piruety ve váze. Pravou nohou jsem zkoušela vykreslit osmu z povinných, ale bez bruslí to jde těžko. Jednoduchý axel skočený na závěr měl ale bohužel velmi nejistý dopad, dokonce jsem rukama přibrala zem. Sportovní komentátor ČT by zaúpěl: Aj, aj, aj, to nebyl čistý skok, ale reprezentantka nakonec vše ustála.

Další pohyb připomínal vysokohorského extrémního turistu těsně pod vrcholem osmitisícovky - krok, zastávka, další sun, pauza.... Autobus mi samozřejmě ujel.

Při čekání na další přemýšlím o tom, jak jsou ty instituce perfektně sehrané. Rozhlas z Prahy nahlásí, že v Ostravě náledí nehrozí, a ostravští silničáři zůstanou pěkně v pelechu. Protože kdyby ne, cestou do práce by zjistili, že to klouže a pekelně.

V oné době, kdy já jsem si lámala mozek nad nezodpovědností ostravských silničářů - nebo se jim říká chodníkáři? netuším, ti dravější zřejmě volali na příslušná místa a vyžadovali nápravu.

Když jsem se vracela domů - pravda měla jsem ten den "krátkou", takže to bylo kolem poledne, minináklaďáčky jezdily jak pominuté, ze zadečku se jim valila hrubozrnná sůl a teskně se rozpouštěla v kalužích vody, v níž se ranní náledí proměnilo. Na schodech, kterých je na našem sídlišti požehnaně trůnily hromádky slané kaše, čvachtaly lidem pod podrážkami a snažily se do nich vyžrat co největší díru.

Večer jsem si pak ve zprávách vyslechla sebechválu, kolik za letošní první půlku zimy silničáři ušetřili soli, viděla jsem jí obrovské hromady v jakémsi solném skladu a na závěr jsem se zasmála tvrzení, že silničáři jsou na každou změnu počasí - jako vždy - perfektně připraveni.