Když mi minulý režim neumožnil studium v matičce Praze, vydala jsem se za vzděláním na Moravu. Pro holku z Podkrkonoší to byl jazykový šok.
Jedna z prvních replik, která na mě v tramvaji – vlastně šalině – udělala dojem, bylo zvolání asi čtyřletého chlapečka: „Podívé se, takové pěkné psíček!“
Nadchla mě i starší paní stojící přede mnou ve frontě, která na otázku Co si dáte, odpověděla: „Déte mně ze dva ze tře dalamánke a štere sodůvke.“ Naštěstí jsem na ty moravské šoky nebyla sama a časem jsem se naučila na pokyn: „Rožni!“ rozsvítit, věděla jsem, kde najdu klamerky a co je sicherka. Jen na jedno jsem si nemohla zvyknout, a to, že objednám-li si sodovku, donesou mi hnusnou žlutou limonádu.
Jako bažanti jsme samozřejmě dostali ubytování na jedné z nejhorších kolejí, pamětníci vzpomínali, že před válkou to byl hodinový hotel U Bílého koníčka, a jistě i proto pečlivě sledovali veškeré dění kolem. Bydlela jsem tam krátce, když si mě a moji spolubydlící z východních Čech zavolali na správu kolejí a menz, kde nás na základě anonymního udání obvinili, že nám do pokoje v noci lezli po rýně muži. Heroicky jsme se bránily, nakonec nás ochránilo asi právě to, že jsme byly prvácká ucha, která v tom ještě neumí chodit. Sotva jsme vylezly z kanceláře, vybafly jsme jedna na druhou: „Co je to ta rýna?“
Pět let jsem si v Olomouci zvykala na "hanáčtinu" a "brněnštinu" – měla jsem i spolužačky z Brna. Otrkala jsem se, přestala jsem se divit. Ale po skončení studií jsem se do Čech nevrátila, jen jsem se posunula kousek výš – do Ostravy. A bylo hůř…
Hned na první velké pedagogické poradě jsem se projevila, když jsem na otázku, jak jsem potrestala viníky, odpověděla, že stačilo je trochu zdupat a bude klid. Všichni trochu strnuli a pak se rozesmáli, jen já nechápala. Stejně jsem zírala, když na mě vytřeštil oči partner mé kamarádky, které jsem popřála, ať ji na Velikonoce „pěkně vyšuká“.
Už jsem sice věděla, co jsou klamerky, ale nedělní kytka k obědu mě dokázala trochu vyvést z míry, stejně jako bazmek či bebechy. A co je brutvana jsem se dověděla až po mnoha letech prožitých v Ostravě. Robky a chlopky jsem přijala za vlastní hned, stejně jako, že všystko je fajne. Ale neustálé opravování z hadru na hadru, z kedlubnu na kedlubnu mě otravovalo. Málokdo věděl, co je penál, a divili se, že do mokra nosím holínky, a ne gumáky. Kalaty mi připadaly skoro jako zaklínadlo. A spojení díky tebe, kvůli tebe mě přiváděla k šílenství dlouho.
Hrany se obrousily, zvykla jsem si a mou oblíbenou četbou se stal Denik Ostravaka, ke kterému jsem nabízený slovníček už hrdě odmítla. Ale nikdy nezapomenu na jednu z prvních „srážek“ s budoucí moravskou tchyní, která situaci komentovala svým oblíbeným: „Jejá jejá, děvčico.“ Byla jsem požádána, abych prostřela. „Dej jen hluboké talíře, plytké rovnou naložím.“ Viděla jsem, že tchyně chystá kompot, tak jsem se zeptala, jestli mám podat i lžičky. „Dej příbor a lžička stačí.“ Bylo mi divné, čím že se bude jíst polévka, ale neodporovala jsem a učinila, jak mi bylo nakázáno. Když budoucí tchyně donesla polévku, podívala se na stůl, zalamentovala výše uvedenými slovy a dodala: „Říkala jsem lžičku, a ne lžičénku!!!“
Vysvětlivky
klamerky – kolíčky
sicherky – zavírací špendlíky
bazmek/ bazmekt – věc, něco, udělátko
bebechy – hadry, binec
brutvana - pekáč
rýna – okapová roura
kalaty/ galaty - kalhoty
kytka - stehno (např. kuřecí)
