Znám spoustu lidí, na něž slovo inkluze působí jako červený hadr na býka, znám ale i takové, které nechává zcela chladnými. Patřím spíš mezi ty druhé. Vím totiž, že to neznamená jen přesun pár romských děti na "normální" základku.
Kdyby byla inkluze tak naprosto inovativním počinem, proč bychom před lety my všichni hodnotitelé státních maturit museli absolvovat i verzi pro „pupíky“? Pupíci je něžné pojmenování žáků se speciálními potřebami. Mezi ně se vejdou žáci s poruchami zraku, sluchu, poruchami učení, tedy všichni ti, kteří teď mají být integrováni. Vždyť přece pokud tito žáci byli schopni daného stupně školního vzdělání dosáhnout, udělala každá škola maximum, aby se tak stalo. Mýma rukama od počátku státních maturit (s certifikátem, ale dávno před tím bez něho) prošlo poměrně velké množství těch, kteří byli v péči PPP či lékařů. Výjimečně se pracovalo s asistentem, častěji bez něho.
A tady narážím na hlavní problém. Učitelé jsou proškolováni, co si s žáky se specifickými potřebami počít, ale praxe je obtížná. Jak je možné věnovat všestrannou péči každému jedinci ve třídě, která čítá plný počet, tedy 30 žáků? Jsme-li na gymnáziu v primě, pak je to bratru deset talentů na cokoliv (já jim říkám štiky), 8 dobrých, ba skvělých, pět „pomalíků“ (na všechno potřebují více času, vyžadují pobízení, motivaci, kontrolu) – a z toho, co zbývá, je pár ADHD, jeden až dva s PAS a zbytek jsou různí dys. Kdo si zaslouží zvýšenou péči? Kde ji vzít? Jak zvládnout krotit „štiky“, popohánět „pomalíky“ a mezitím kontrolovat ostatní? Ví někdo, co to je opravovat sešity dysgrafiků či dětí s ADHD? Nota bene když mnozí mají z PPP povoleno psát hůlkovým písmem? Myslíte, že pár stovek (které zatím nedostáváme) měsíčně k platu tuto dřinu vykompenzuje?
Chceme inkluzi, ale nejsme na ni připraveni. Nemáme asistenty, výběrové školy jsou přeplněné a přitom se po nich chce, aby pracovaly s každým žákem podle jeho potřeb.
Nemáme připravené klima. Učitel ví, proč se ve třídě děje to či ono. Např. proč vám chlapec s ADHA tlumený léky pravidelně v šesté hodině usíná. Třídní kolektiv žádným školením neprošel. Nestydíme se za to, že naše dítě má diabetes a musí si před obědem píchnout inzulín. Ale porucha autistického spektra ve třídě padnout nesmí, jakoby to bylo sprosté slovo. Frantík si smí i po sesbírání sešitů svůj nechat a ještě pět minut opravovat chyby, ale to, že je dyslektik a dysgrafik třída oficiálně vědět nesmí.
Měli bychom si rozmyslet, co chceme. Chceme inkluzi? Pak ji domysleme do detailů. Máte ve třídě víc jak dva „pupíky“? Snižme povolený počet žáků o pět bez toho, aby škola na tom byla ztrátná. (Pokud vím, v tomto směru se již cosi pozitivního rýsuje.) Na každého tělesně či mentálně postiženého státem placeného asistenta + další asistenti, kteří by pendlovali mezi třídami podle potřeby. Uvidíme, jak to bude fungovat. A hlavně chceme-li integrovat pupíky mezi intaktní žáky, měli by hlavně oni vědět o tom, že někteří jejich spolužáci mají problém. Nemusejí znát detaily, ale jinakosti svých spolužáků a hlavně „výhod“, které požívají, si všimnou velmi brzy. Mohl by nastat opačný efekt – budou je za to nenávidět a dají jim to pocítit. A to přeci nechceme.
