Letos čeká maturita na další studenty, kteří jsou označování jako generace Z, popř. M. Vyrostli na internetu, s mobilem jsou téměř srostlí, zasáhla je pandemie covidu.
cky říkám, že děti jsou takové, jaké jsme si je vychovali. A tahle generace se nám tak trochu nepovedla. Pozor, to není urážka této generace, ale střela do vlastních řad. Pěkně jsme se na nich toziž podepsali.
Když se narodili, jásali jsme, že konečně bude komu odkázat hmotné i nehmotné dědictví – takový malý baby boom. Ale jen radost pro ně školky a školy nevycucala z prstu. Čekaly na ně přeplněné školky, školní třídy, následně i odklady školní docházky, boj o místa na střední. K tomu se přidal covid a učitelé, kteří byli v oblasti techniky sto let za svými žáky. A tak se témeř celé dva roky mnozí žáci flákali, neboť škola na on-line výuku nebyla absolutně připoravena. Naučili se vysedávat u počítače – učitele na druhém konce uměli oblafnout naprosto skvěle, a tak mohli místo učení hrát hry. Prokrastinovat. To vše se odrazilo na školních výsledcích. Tato generace se prý nerada učí, protože vzdělání nepovažují za tak důležité. Ano, je to pravda a nás dospělé nenapadlo nic jiného, než je politovat a „uzpůsobit“ jim podmínky. Pár let to šlo, ale nejde to stále.
Tak jak se doba vracela do normálních kolejí, začali jsme i my na – dnes již studenty poněkud zvyšovat své požadavky. Zahrnuli jsme je další kopou informací, vědomostí, poznatků... Jenže jsme zapomněli, že byli zvyklí na „sametový“ přístup, nikdo po nich doposud nechtěl VÝKON!
A co přišlo? Mnozí se začali hroutit, pedagogicko-psychologické poradny mají obsazeno na měsíce dopředu. Hysterické a plačtivé scény, probdělé noci před písemkou, deprese a sebepoškozování. Řekl by někdo, že to takhle skončí v době, kdy dnešní maturanti byli žáčci školky a hodné maminky jim do kočárku půjčovaly své mobily a oni si s ním tak pěkně hráli a ani nedutali... Dodnes sedí nejraději u počítače, sluchátka na uších, pěkně od plic si u toho nadávají a představte si – anglicky! To je snad jeden z nejoblíbenějších školních předmětů, z něhož si často nosí domů jedničky. Jinak většinou všechno zůstává na poslední chvíli a pomoc se hledá, kde to jde. I u umělé inteligence, s níž jsou jedna ruka.
Dnešní středoškoláci jsou zavaleni informacemi, se kterými si nevědí rady. Netuší, že ne vše je třeba ukládat do paměti, nejsou schopni třídit. Navíc jsou na technice silně závislí – i na rande sedí milenci vedle sebe, v ruce mobily, na uších sluchátka. Skoro zapomněli psát – děsí je, že by měli něco napsat klasickým psacím písmem. Zato displej svého mobilu ovládají naprosto dokonale. Nejsou schopni podřídit se dohodnutým pravidlům – formuláře, normy – ani si je nepřečtou a pak se diví, že „to mají špatně“. Šidí a podvádějí, opisují z internetu, protože nestíhají. Většina z nich chodí pozdě. Jsou absolutně nesamostatní – rodiče je přece vozili nejen do školy. Spousta z nich je závislá na kofeinu, ale i na cigaretách – další berlička, o niž se lze opřít.
I oni nakonec dospějí, a tu maturitu většina z nich udělá. Mnozí budou pokračovat ve studiu – většina bez ambicí, jen aby něco dělali, a nakonec budou řídit tuto zemi. Jak se s tím popasují? Přestanou brát antidepresiva, přestanou se poškozovat, nebo budou pít a brát drogy, aby tlak na sebe vydrželi?
Nemají to lehké a bude hůř. Dali jsme jim vše, ale nenaučili jsme se, jak se pohybovat v moderním světe plném nástrah hlavně technického rázu. Jak se vypořádat s tlakem, s obtížemi. Pořád jsme si říkali, že jsou to chudáci, kterým ublížil covid a že jim musíme pomoct. Ale pomáhat nejde do nekonečna. Jednou si budou muset pomoct sami. A ti, kteří se to učí, mají můj obdiv. A přeju jim, ať vše v jejich životě je zalito slunce – i když i oni dnes už vědí, že to tak prostě být nemůže.
