Tak prý jsme už dost vzdělaným národem, a proto zase ve škole něco ubereme. Tentokrát to budou větné rozbory. Lepší je prý praktické procvičování jazyka.
Už dříve mě nadchlo, že děti přicházející ze základních škol neznají čtenářské deníky a "povinnou četbu", neumějí násobilku, vyjmenovaná slova, nedělají čárky mezi větami v souvětí a jejich nejoblíbenejší větnou konstrukcí je jak - tak. Došlo to tak daleko, že maturitní četba se smrskla na 20 přečtených knih (u mnohých za život) a nejdůležitější diskuse u nových maturit je "za kolik chyb - různého typu - ještě necháme maturanta projít".
Podívejme se na problém prakticky. Chceme-li umět zatloukat hřebíky, musí nám někdo nejdříve vysvětlit JAK na to - tedy nejdřív je teorie a pak praxe. Mám-li správně psát i/y, musí mi někdo nejdříve vysvětlit princip. Tedy obligátní b, f, l, m , p s, v z - ž, š, č, j, ď, ť, ň. U obojetných mi ale nezbude nic jiného, než se naučit vyjmenovaná slova. Řeči o "jazykovém citu" jsou pouhé kecy. A mám-li pochopit, proč se mezi větami v souvětí píše čárka, musím umět vymezit tyto věty - tedy větný rozbor nás učí chápat strukturu textu. Samozřejmostí je praktické procvičování, jak žádají reformátoři, ale důležitost jisté dávky teorie je neoddiskutovatelná.
V poslední době mám pocit, že upadající úroveň našich studentů - a bohužel toto není výmysl, ale holá pravda - řešíme ústupky směrem dolů. Čárky mezi větami nejsou přece důležité - angličtina se bez nich téměř obejde (ale angličtina se obejde i bez skloňování a téměř i bez časování), takže k čemu jsou v češtině! Angličtina píše v názvech všude velká písmena, tak to používáme v češtině taky - asi to pěkně vypadá, nevím, ale logiku to nemá.
Již obrozenci bojovali za čistotu jazyka a snažili se Čechy naučit správně česky. Stejně tak činil velký Johann Wolfgang Goethe v němčině. Dnes zjednodušujeme a zjednodušejeme, prřemýšlíme, co ještě jsme ochotni propustit a přežít. Když to tak bude dál, noviny budeme tisknout v jazyce mládežnických esemesek, budeme používat čenglištinu, číst nebudeme vůbec, ale budeme spokojení, protože budeme blbí. Stačí se už dnes podívat na denní tisk (tvar viděd - asi proto, že vidím), na bilboardy a vývěsní tabule s mnoha velkými písmeny, ale naopak adresa s názvem ulice bez velkého písmena a pod. Když k tomu přidáme občasné perly jako cybule, lýzátka, slevněné zboží, věty, které je třeba číst třikrát, aby adresát pochopil, oč autorovi jde, myslím, že ubírat netřeba. Na druhé straně si myslím, že maturovat na odborném učilišti z matematiky (třeba kosmetičky, kadeřnice či prodavačky v drogerii) je nesmyslné. Kdyby tito žáci byli na matematiku dobří, asi by nešli na učňák, ale na gymnázium.
Srovnejme si priority. Na základních školách buďme bez milosti náročnější, neslevujm ze ze svých nároků. A středních školách rozlišujme, co bude absolventa živit - práce, nebo bude dále studovat? Každému se nám dostalo jiných vloh - někdo má šikovné ruce a jiný má bystrou hlavu (to říkávala moje babička a já s ní souhlasím. Znám lidi, kteří neumějí ani vyměnit žárovku, ač mají před jménem i za ním pěkných pár titulů.) Proč musejí ti se šikovnýma rukama maturovat z matematiky či angličtiny? Za socialismu naopak museli ti s chytrou hlavou absolvovat pracovní vyučování a získat výuční list třeba jako zedník či obráběč. Nepřijde vám to podobné?
Mám za sebou mnoho let ve školství, přežila jsem spoustu ministrů, stejné množství reforem, ale připadá mi, že nesměřujeme k lepšímu, ale k horšímu. Ani nové maturity, které jsem zpočátku vítala s otevřenou náručí, nesplnily očekávání. Teď jde do školy můj první vnuk - je to šikovný chlapeček - a trochu se bojím, co ho čeká. Minimálně 17 let ve škamnách, ale bude na tom líp než naše generace? Bude chytřejší a schopnější? Možná se toho dožiju a budu moci porovnat. Ale upřímně: pochybuji o tom.
