Někdo si nevidí dál než za vlastní kapsu, jiný na pověstnou špičku nosu a já si přes břicho nevidím na špičky svých vlastních nohou.
Místo toho, abych zahájila tolik poslední dobou oblíbený trojboj pro chrty: hladovku, projímadlo, zvracení nebo skočila na váhu, hodila plavkami do koše a běžela sto metrů daleko od zrcadla, absolvuji se svým pupíkem mnohem náročnější disciplínu - třetí stupeň povodňové aktivity.
Abyste tomu rozuměli, nebydlím v žádné zátopové oblasti, ale můj přítel, zabývající se stavbou vodohospodářských staveb, přirovnává mé těhotenské trimestry ke třem stupňům povodňové aktivity.
První stupeň označuje jako svůj stav bdělosti, s mojí nadměrnou spavostí. Druhý stupeň nazývá stavem pohotovosti, kam jsme kvůli mým horečkám museli hned dvakrát, a ve třetím stupni vyhlašuji já stav ohrožení, protože zatímco nejsem vůbec přichystaná do porodnice, on má v plážové tašce sbalené plavky pro případ porodu do vody a také nůžky, nožík, šitíčko.
Netvrdím, že by jeho přirovnání nebylo výstižné, ale nebude lepší přestat dělit těhotenství na trimestry, opustit deset lunárních a devět kalendářních měsíců a využít raději deseti stupňů Richterovi stupnice?
No posuďte sami!
V prvním stupni není cítit ani těhotenství, ani zemětřesení. Druhý stupeň už zaznamenává seismometr a dvě čárky na těhotenském testu. Ve třetím stupni jsou cítit záchvěvy a přestože nepůsobí žádné škody, tak hrozně špatně mi už dlouho nebylo… V devátém stupni je nejvyšší čas zvěčnit toto masívní hormonální zemětřesení ještě dřív, než nastane evakuace do porodnice a tak jsem nás objednala k fotografovi.
Jenže člověk míní, příroda mění a fotograf se musí odložit, protože stejně tak jako většinu žen v tomto období, i mě přepadl takzvaný hnízdící instinkt neboli neodbytná touha zútulnit domov pro dítě.
Pohnul se mi kámen, uvolnil písek v ledvinách, a i když malá kopala celkem slušné základy, neměla jsem pozemek a dost železa v organismu, abych mohla začít stavět. Mému instinktu tedy nezbylo nic jiného než se spokojit s kompletní rekonstrukcí kuchyně.
Na vchodové dveře jsem napsala od kdy do kdy budeme rekonstrukci provádět, omluvila se všem nájemníkům v domě za hluk i za případný nepořádek – prachu bylo, jak sojové omáčky ve vietnamských pokrmech a zveřejnila jméno hlavního sponzora. Uvedla přítelovo jméno.
Rekonstrukce byla náročná, ale dopadla dobře a v naší rodině vládne obrovská radost. Dokonce dvojnásobná. Těšíme se z fotografií, byť na některých z nich vypadám tak, že byly focené kalkulačkou a z šedo-fialové moderní kuchyně, ke které donedávna barevně ladil i můj starší syn, se svými tmavě fialovými odznaky lásky neboli cucfleky. Teď, když mu hnědnou a žloutnou, se sem hodí stejně tak jeho jako zmínka o mém věku.
Milý synu, vím přesně kolik mi je a že už tři roky spadám na gynekologii do kategorie „stará matka". Jenže být matkou na stará kolena, má své nesporné klady a výhody.
Jsem více uvědomělá než ve dvaceti a moc doře si při pohledu do zrcadla uvědomuji, že nemohu mít kočárek značky Maxi Cosi, protože se to určitě čte maxi kozy a tak na ty své nemusím hned upozorňovat. Ačkoliv nesedám do vany - vypadám pak jak velryba na mělčině - mnohem více pečuji o svoji duševní hygienu a také jsem klidnější. Klidně si nechám dát ránu z milosti a probudím se až v den porodu. Jsem moudřejší a proto vím, že chlap, který zplodí dítě v padesáti a výš, je považován za kance, ale vysvětli mi, proč se já, na prahu čtyřicítky mám cítit stará?
Připouštím, že jsem více unavená a cítím se jako inkubátor v posledním stádiu. Hůř vidím, ale s láskou vybírám dioptrické brýle ke čtení pohádek a řeknu ti ještě něco... Stará se budu cítit, až mi na účet přijde mateřská společně s důchodem.
