Zlatá rybka

Nechápavě a s počínající nenávistí pozoruji tu dilinu prodejní asistentku, která mi tvrdí, že to nejde. Začínám mít chuť ji profackovat! Jak to, že to nejde? Všechno přeci nějak jde. Kdo by to měl lépe vědět, než právě já?! Jsem zvyklá dostat zadání úkolu a splnit ho. Najít řešení. Vymyslet jednotlivé kroky, kterými se k němu dopracuji. A zbytečně se na nic nevyptávat. Všechno je už uvedeno v zadání.

Nechci od té husy nic nesplnitelného. Chci jenom poukázky na kosmetiku v hodnotě 300,- Kč. A ona mi s klidem tvrdí, že má jenom za 200,-. A tím je pro ni celá situace vyřešená. Snažím se ji navrhnout jinou alternativu. Naznačit ji další cesty. Ale ta kravka se vůbec nechytá. Pro ni je život černobílý. Buď to jde a nebo to nejde. Ale když to nejde, tak by se mi mohla mohla aspoň omluvit, ne? Je fakt, že by se mi nijak neulevilo, ale jen tak pro formu. Zkouším to s ní dál.

Můžete se prosím alespoň zeptat na situaci ve vašich pobočkách? Nemají tam odlišné kupony?

Skoro mi odsekne, že nejsou s ostatními prodejnami v Praze propojeny. Odvrací se ode mně pohledem. Bože, co tohle má znamenat? To je nějaká zkouška? Nebo hra na ignorujeme zákazníka do zblbnutí?

Proboha, kde se ve mě bere tolik emocí? Taková prkotina a žhavím do běla. Určitě to zbytečně dramatizuju a všechny ty vygradované emoce jsou pouze adrenalin, který mě má hnát za dalším úspěšně vyřešeným úkolem. 

Ale třeba to tak vůbec není. Možná si jenom chci dokázat, že jsem ta nejvýkonnější a nejpostradatelnější osoba na světě. A jsem to potom vůbec já? A co vlastně jsem? A kým chci být? Týmová asistentka? Holka pro všechno? Skřítek pomocníček? Zlatá rybka! Jsem zlatá rybka, která je zvyklá plnit každé přání. Jsem detektiv, který svědomitě dává dohromady kousky skládačky.

Marně přemýšlím, kdy to všechno začalo. A proč si vůbec lidé vybírají profese, ve kterých pomáhají a slouží druhým a plní přání svým nadřízeným a spolupracovníkům? Je v tom snad skrytý nějaký masochismus? Touha zavázat si drobnými posluhami své okolí? A do kdy je přirozené a uspokojující pomáhat, než to překročí únosnou mez? Z čeho se cítím tak vyždímaná? A proč se zlobím, když mi někdo řekne, že to nejde? Protože neumím sama říct dost? Protože si nechci přiznat, že v tom nechci pokračovat? Protože mi to už nic nedává?

Možná bych měla koupit čokoládu a zajít té slečně dilině poděkovat. Za lekci zdarma. Za to, jak mě zdravě naštvala a otevřela mi oči a mou zabržděnou mysl. Že jsem si konečně uvědomila, že zlatá rybka plní za život pouze tři kouzelná přání. A to jen v případě, že je chycena a jde jí o život.

A já na rozdíl od ní jsem se chytila do té pomyslné sítě sama a dobrovolně. A plním pouze cizí přání a přestala jsem plnit ta svá. A právě proto by se mohla stát ze zlaté rybky leklá ryba. A leklá ryba je chcíplá rybka a není nikomu k ničemu.

Věnováno všem sekretářkám, asistentkám, dobrovolnicím, všem těm, kteří rádi pomáhají do roztrhání těla a občas podlehnou pocitu, že jsou nejen megavýkonní ale pro svět, firmu, a rodinu téměř nepostradatelní...

Vysvětlivky:

dilina=praštěná, na hlavu