Ženy uštvané až na půdu

Nejvíc nás štvou lidi, kteří jsou v situaci, kterou jsme si kdysi sami prožili. Známe ji důvěrně. Její průběh i její následky. Pocity, které daná osoba prožívá.  Ale pořád s ní nejsme vnitřně nějak srovnaní. Pokud si myslíte, že žvaním hlouposti, tak už nečtěte dál. 

Pokud jsem vás trochu zaujala nebo rozčílila, tak je pravděpodobné, že se vás zmiňovaná situace bytostně dotýká. Že jste si o sobě taky někdy myslely, že jste paní Nepostradatelná. A že byste si zasloužila cenu Údernice roku. 

Že jste mega pracovitá. A že vaše cena je cena tažné muly.

Když na mě včera razantně "nastoupila" paní s pytlema pod očima a snažila se mě přesvědčit o výše popsaném, nechápavě jsem ji pozorovala. A v očích jsem měla dva otazníky. "Proč??? Proč se zrovna mě děvče snažíš přesvědčit o své nepostradatelnosti? Nemám vliv na výši tvého platu. Nedokážu ani změnit tvé osobní ohodnocení. Dokonce ani vnímání tvé vlastní hodnoty. Jenom mě neskutečně vytáčíš těmi svými žvásty. Bože, ty mě tak neskutečně štveš. Ale vše marné. Nemá smysl ti něco vysvětlovat. Říkat ti, že to jde. Že vše může být i jinak. Že je to jenom tvoje volba. Tvůj život. 

Klidně ti tu cenu předám. Cenu paní Nepostradatelné. Jen si nejsem jistá k čemu ti bude. Kam si ji pověsíš? A kdo bude získání tvé nové ceny oslavovat s tebou? Když se nenajde nikdo dostatečně kompetentní, aby tě mohl zastupovat při dovolené. Když jsi tak schopná, že ani slunce nevrhá tvůj vlastní stín.

Žen uštvaných až na půdu je mezi námi mnoho. Některé se zastaví až na hřbitově. Některé zpomalí zápal plic nebo rakovina. Jiné psychické problémy. Další se štvou pořád dál a dál. Jdou za tou neviditelnou metou. Protože si myslí, že musí. Že je normální cítit se špatně a přesto pořád táhnout dál. Vždyť to tak dělaly jejich matky, babičky a prababičky. Starosti přikryly dlouhými sukněmi a svou hořkost si vzaly do hrobu jako své tajemství. Protože podle nich takhle život měl vypadat. Jen nám dost často nebo vůbec neříkaly, že si nepřejí, abychom tak žily i my.

Na dotyčnou paní jsem včera myslela celé odpoledne a celý večer. A pořád jsem se v duchu napomínala: "Vykašli se na ni. Každá máte právo na svůj názor. Kvůli takové hovadině přeci nebudete mezi sebou vysílat zabijáckou nevraživost."

"Pošli ji lásku." ozývala se ta naivní sluníčková část mého já.

"Nasrat." zhodnotila situaci drsná realistka.

Dnes dopoledne jsem ji viděla. Pěkně upravenou a odpočinutou. Zázraky se dějí. Někdy i přes noc. Jenom nechápu, proč jsem se celou dobu kvůli ní tolik nervovala.