Cesty městské hromadné dopravy a boží jsou nevyzpytatelné. A proto občas naše myšlenky mohou řídit i dopravní výluky.
"Mohla bys prosím někde koupit dvě kila cukru krystal? Děkuji" dorazila mi na mobil sms zpráva. Podle Instagramu dcery jsem byla naštěstí už "v obraze". Natrhala plnou tašku květů černého bezu, sbíráním kteréhož mi vyhrožovala už minulý týden. A teď se doma v kuchyni chystá tvořit a vařit a brzy plnit skleničky bezovým sirupem.
A k výrobě sirupu nutně potřebuje právě cukr!
"Koupím, už jsem na cestě domů." datluju ve vagónu metra. Strategicky zvažuji, kde nejblíž koupím. Na cenu nehledím. Ještě mám v dobré paměti, kdy jsem s krosnou absolvovala sobotní výšlap pro cukr do Lidlu Albertov. Výšlap tvrdím, protože nám zavřeli most a výlukovali tramvaj. Oni MHD. Beru tedy návštěvu Vietnamce s cukrem za 29,90 jako humanitární pomoc pro mé ruce a nohy a jako kšeft pro pražského spoluobčana.
U pokladny se komíhá mírně přiopilý muž, zakupující energetický nápoj. Snaží se mi vyklidit co nejrychleji prostor u pultu, ale souhra řeči jeho těla a mluvy, vycházejících z úst tomu neodpovídají.
Potkáme se spolu opět před krámem. Manévruju taškama s nákupem a kabelkou, do toho koutkem oka zahlédnu bezdomovce, kteří se dělí o špačky cigaret, které zřejmě nasbírali v okolních odpadkových koších. Proto do sebe zřejmě narážíme. Pan energetický nápoj a já. On chytá balanc rukou o sloup veřejného osvětlení a omlouvá se mi.
"Pardon. Málem jsem na vás upadl." srovnává polohu těla a snaží se o koordinaci a spolupráci tělesných částí.
"Nic se neděje." dím já a jsem ráda, že jsme bezbolestně minuli sedící bezdomovce zabrané do spravedlivého dělení.
"Víte, já jsem mocný muž. To by byla škoda, kdybych na vás spadl."ukazuje mi ochablé svaly pán slovenského původu
"Vy jste posiloval?" pokračuju v konverzaci, neboť to vypadá, že se naše shoppingové cesty hned tak nerozdělí. Pokud tedy náhodou nenarazíme na zemětřesení nebo uragán.
"No, já jsem Zarembovič." vysvětluje mi pán. Aniž by tušil, že páru o Ottovi Zarembovi mám pouze díky spolužačce ze základní školy. Chodila totiž s nějakým Otou a nechtěla nám prozradit jeho příjmení. A proto jsme ji škodolibě přezdívali Mirka Zarembová. Promiň a díky, Mirko!
Zarembovič se mezitím, co mé myšlenky letěly na jižní Moravu za Mirkou dostává do ráže. Dokonce mi prozrazuje, kde a na jaké pozici pracuje a jakým způsobem využívá a zpeněžuje svou muskulaturu.
"Pracuji u té. U ochranky. Na Andělu."
"Aha. Tam je velký provoz. To musíte mít asi hodně práce, že?
"No, já sleduju ty kamery. Ale když někdo v krámu nebo venku dělá bordel, tak za ním jdu a srovnám ho." šermuje opět rukama, naparuje se a čepýří pírka. Jen zakokrhat.
"Kam teď jdete? Pořád rovně?"
"Ano. Pořád dál, dopředu. Parkem. " ukazuju pravou paží směr
"Já tady odbočím doleva. Bydlím na xy. Až přijdu domů, tak se svlíknu, natáhnu se na balkoně a budu chytat bronz." lačně se rozpaluje ve svých představách.
"Už jsem se opálil." pokračuje ve vysvětlování, jak si žije ve volném čase ochranka. A přitom si rukou nekoordinovaně popotahuje vzadu kalhoty i se spoďárama směrem dolů. Jazyk i ruce se mu stále motají. A nepletu se! Opravdu mi ukazuje horní část bílého zadku.
" Mno. Tak se mějte fajn." loučím se rychle, nevěda rozpaky kudy kam
"A ještě jednou se vám omlouvám!" slyším hulákat za zády Zarembu.
