"Trt Ilona, s bílou rouškou! Vidím tě. Jsi zastřelená. Už nehraješ." "Ilona nemá bílou roušku. Sám jsi mrtvej. Vypadáváš ze hry. Příště pořádně čum!"
Teď, když trávím více času doma, napadají mě různé věci. Častěji se koukám z okna. Sleduji okolí z okna ve stoje, nebo i v leže přímo z postele. Nejraději pozoruju ptáky a mraky. Hejna ptáků vzorně dodržujících formace při letu nad matičkou Prahou. Příležitostně krásné bílé oblaky, které větřík posunuje po obloze. Jednou jsem zaměřila svou pozornost na vodou naducané, bílé mraky pomalu si plujících po obloze. Napadlo mě, zda jsou také nějak organizovány, ale potom se mi začaly klížit oči, tudíž jsem svá bádání nemohla dokončit.
Ale dnes jsem si při pohledu z okna na věže Vyšehradu vzpomněla na bunkr. Oproti minulému týdnu, kdy jsem si hrála s myšlenkou na hru princezna ve věži je to velký pokrok. To jsem se dostala pouze k představě princezny padesátnice. Můj mozek bývá dost důsledný a vytváří velmi reálné představy. Například - jak dlouho ještě bude princezna čekat na vysvobození? A jak starý a bohatý princ ji bude hledat? Nato jsem upadla do celodenní depky a večer jsem si musela otevřít a vypít léčivé a uspávací pivo. A teď vzpomínka na Hru na trt. Zřejmě se mi zastesklo po společnosti hravých lidí a nějakém to vzrušení. A na prostředí, kde tolik o čas a věk neběží. Protože se pohybujete zpět do minulosti.
Trt byl v době mého dospívání výraz pro zastřelen. Ke střílení se používal klacek nebo prst. Střílet se mohlo, když jste protivníka zahlédli. Celého, nohu, ruku, hlavu... Ale zastřelili jste ho pouze výkřikem výrazu trt plus jméno dotyčného. Hrálo se na partyzány a esesáky. Esesáci byla parta puberťáků v lesíku na jižní Moravě před bunkrem a druhá parta partyzánů nebo českých vojáků v zatuchlém a odemčeném bunkru. Holky nebyly v partě kluků moc oblíbené ke hrám na vojáky. Nebyly tak bystré při číhání u pozorovatelny v bunkru ani tak fyzicky zdatné a zákeřné při obléhání bunkru.
Lenku, přezdívanou Leča a mě, Pštrosa Emu měli pouze do počtu. Ale jen do té doby, než moje máma, matka Lojzy Svízely, přezdívaného Svízel a Zdenka Chybíka přezdívaného Chyboš nezakoupily zcela nezávisle na sobě stejné teplákové soupravy. Takzvaná teplákovka byla v roce 1980 na vesnici naprosté unikum. Tepláky po bratrancích a sestřenicích už jsem zřejmě dotahala a kolena byla děravá nadračku.
Tudíž jsem stejně jako mí dva spolužáci ze základky ve stejnou dobu doma dostala černé tepláky a červenočernou teplákovou bundu. Stejnokroj byl při hře na trt naprosto dokonalou zbraní, protože pokud jsem byla v jednom týmu společně se Svízelem nebo Chybošem nebyla jsem tak snadno rozpoznatelnou a mohlo dojít k záměně. A jednoho vojáka, partyzána nebo esesáka musel obětovat druhý tým. A tak jsem získala jako Pštros Emu na nečekané atraktivnosti. V samotném bunkru se mi ale nikdy nelíbilo a dodneška nechápu, jak může mít někdo v oblibě beton. Asi ještě neviděl tlusté zvukotěsné betonové dveře. Nebo hrobku. I když hrobka nemá úzké průzory - střílny. A taky si tam už moc nezahrajete. Když jste ve všech hrách dávno zapykanej.
Bunkr u železničních kolejí byl dvoupatrový. Dolní část bunkru byla většinou zatopená dešťovkou a uzavíratelná kovovou mříží. Horní betonová část zvenku nahoře porostlá trávou byla točitá úzká ulička, která končila čtvercovou dírou v podlaze, kterou jste mohli proskočit do spodní části bunkru. Netuším, kolik vojáků bylo kdy v bunkru schováno a zda byl někdy bunkr obléhán. Ale ke hrám na trt byl rozhodně jako dělanej. Dokud se nezjistilo, že si v něm hrají děti a nezajistili ho zámkem. Protože ten děti na rozdíl od zatočeného drátu nepřelstí.
Tak se mějte a hezky si doma na něco hrajte.
