Svatba s příchutí burčáku

“Ano!” Vyslovila jsem rázně a nahlas to důležité slovo. Ale neuvědomila jsem si, že jsem právě skočila oddávajícímu úředníkovi do řeči. 

Ten pouze zvedl oči od čteného svatebního proslovu v černých kožených deskách a chápavě se na mě pousmál a pokračoval ve čtení.

Tolik jsem se soustředila na to, aby mi neselhal hlas, abych se nerozkašlala. Abych spolkla slinu a udělala tak místo a prostor pro dech, který rozezní mluvidla. Nebyla jsem
nedočkavá. Jen nervózní a těhotná nevěsta v bílém fáčovém kostýmu. Propínací kabátek s ramenními vycpávkami a ozdobným volánkem, který se s tichým odevzdaním snášel od přestřiženého pasu k bokům. Dlouhá a pohodlně volná sukně s rozparkem, pod kterou jsem už čtyři měsíce nosila naši dcerku. Myslela jsem si, že jsem silná. Že všechno zvládnu a urvu svým odhodláním.Tak jako jsem zvládla už svatební cestu na zadním sedadle  autobusu do Bulharska před měsícem.

Své ano jsem si po chvíli úlevně zopakovala znovu a tentokrát už ve správný čas. Před
dvěma svědky a svému budoucímu manželovi. Navlékli jsme si na prsteníčky vzájemně
zlaté snubní prstýnky s jemným vzorkem.

Karlovi byl ten jeho prstýnek volnější, už když jsme ho kupovali. Dělal si legraci, že do něj ztloustne a nemusí si ho tím pádem nechat upravovat. Po obřadu jsme nastoupili do trabanta o rok staršího, než jsem byla já a všichni jsme se začali přemisťovat z jižních Čech na jižní Moravu za našimi teď už společnými nejbližšími a příbuznými.

Svatby jsou zpodobnění života. Stejně jako jsme my lidé. Přinášíme a obohacujeme své
přátele, známé, rodinu i spolupracovníky svými znalostmi, nadáním, schopnostmi a
udivujeme je i rozčilujeme nedostatky, chybami i hříchy. Svatbami si veřejně potvrzujeme svá životní rozhodnutí a stmelujeme nová nebo rozkližujeme stávající rodinná uspořádání. Tvoříme si své kruhy, ve kterých bude pulzovat náš společný život s těmi, se kterými ho budeme sdílet. Velké nebo malé. Veselé i vášnivé. Konzervativní i nudné. Vkládáme do nich pouze to, co máme. Sami sebe.

Chrochtajícím trabantem v barvě trávy jsme přifrčeli do centra vinařských slavností. Domek rodičů ženicha vyrůstal přímo v bezprostřední blízkosti mikulovského amfiteátru. V jeho útrobách na nás už čekala prostřená svatební tabule. A přede dveřmi střepy z talíře pro štěstí. Sklonila jsem se k lopatce a manžel dlouhým smetákem na ni nahrnoval střepy.

Nacházeli jsme se přímo v epicentru každoroční slavnosti. Svůj svatební den jsme sladili s prvním dnem každoročního vinobraní v Mikulově na Moravě. Už netuším koho to napadlo, abychom den 7.9.1990 vyvolili tím naším.

Možná jsme chtěli spojit příjemné s užitečným. Ačkoliv jsme se posunuli od svého původního bydliště pouze o kousek na jih do Čech, bodrá Morava a její obyvatelstvo nám velmi chybělo.

Na zdraví! Ať žijí novomanželé! Přiťukávali jsme si s příbuznými velkými tmavomodrými
baňatými sklenicemi. A co by to bylo za veselku, na které by se nepřihodila událost hodná k zapamatování?

Když jsme se potěšili se slavnostně oblečenými a naladěnými příbuznými, vyrazili jsme i do prostoru hlediště amfiteátru sledovat zábavný program. Po tanečním vystoupení, pěveckémčísle přišlo na řadu i ochutnávání burčáku. Burčák je na první pohled tekutina zelenohnědé barvy a chuti sladkého vinného džusu. Ale traduje se o něm, že čistí krev. A kolik deci burčáku vypijete, tolik krve vám vyčistí.

Netuším kolik skleniček krve můj manžel se svým kamarádem to odpoledne vyčistil. Ale
večer jsme shledali, že narozdíl od mého svatebního prstenu na mém prsteníčku, ten jeho prstýnek postrádá.

Byla jsem zklamaná a naštvaná. Co teď? Pohotová tchyně hned chtěla zachraňovat situaci když viděla můj obličej zlatem, které měla připraveno na zuby. Tak se tenkrát ještě nahrazovaly úbytky zubního chrupu. Ale já jsem se chtěla chlubit manželem s obroučkou na prstě hned po víkendu a ne až nám někdo náhradní prsten vyrobí!

Druhý den ráno jsme se celá svatební parta vydala opět do mikulovského amfiteátru. Ale
tentokrát ne za veselím a burčákem, ale jako pátrací četa po prstenu. Hledali jsme mezi
stánky, hledali jsme mezi sedačkami a lavičkami. Po prstenu ani památky.

Do jižních Čech jsem se vracela už jako smířená novomanželka s manželem bez snubního prstýnku. A když jsem večer doma probírala prádlo na praní a připravovala ho do pračky, sáhla jsem do náprsní kapsy u manželovy riflové bundy. A hádejte, co jsem v ní objevila?!

Ztracený a znovunalezený snubmí prsten.

Příspěvek byl vytvořen pro Letní literární soutěž i60 pro autory registrované na serveru i60 - Vzpomínky na vaši svatbu