Smolnaté ženy

Chyba není v nás. A už vůbec není pravda, že to s námi nikdo nevydrží. A že jsme nejhorší na světě. A že o nás nikdo nestojí. A jsme úplně k ničemu. My jsme totiž normální ženy.

Dokážeme se obětovat pro druhé nezištně. Z pouhé lásky, kterou cítíme a prožíváme. Z lásky k druhým lidem. Nejsme žádné intrikánky, nemyslíme jenom na peníze a rozhodně bychom nikomu muže nikdy nepřebraly. Tak proč máme na muže takovou smůlu? Co děláme špatně? Mluvíme snad jiným jazykem? Nebo nesrozumitelně? Chceme něco jiného, než ostatní ženy? Ty, které se s nimi nejen domluví ale ony snad i pochopí, o čem to vlastně mluví a co chtějí. Ale především s nimi zůstávají. Copak nestačí to, že je máme rády? A chceme je? A budeme jim naslouchat? A budeme jim prát fusekle a trencle? A vařit vepřo-knedlo? A čekat, až se vrátí domů? A rodit jim děti? A zajímat se o to, na co právě myslí? A zahřívat jim postel.

Milé smolnaté ženy, protože jsem začala být poslední dobou alergická na termín "smůla", rozhodla jsem se oslovit nás tak nějak globálně.

Rozhodně si nemyslím, že za to můžeme. Za úplně všechno na světě. Za to, že jsme se narodily, například vůbec nemůžeme. Ale můžeme se z toho začít radovat. A nemůžeme za to, že se vytáčíme z toho faktu, že nikoho nemáme. Tedy muže. Ale můžeme velice rychle zjistit, že někteří muži taky žijí osaměle. A dokonce to nedávají za vinu sobě ani druhým. Zlobíme se na "smůlu v životě" především díky sobě. Tak dlouho a často totiž používáme některá slovní spojení, až jsme schopny jim nejen uvěřit ale především přestat doufat a věřit, že by se to mohlo někdy změnit. Že bychom mohly změnit přijetí toho faktu. Jsme zalepené tou smůlou, že přes tu smůlu nevidíme. Co vlastně je a může být tím štěstím. A že je jenom naše smůla, že se litujeme, čekáme, doufáme, fňukáme a zoufáme a nežijeme. Jsme přesvědčeny, že život existuje pouze ve formě prožívaném ve dvou. A podle zažitých představ našeho okolí. A to ještě navíc ty dva musí být různého pohlaví a musí spolu bydlet.

Možná, že je to ve skutečnosti všechno trochu jinak. Celá ta smůla nás slepila dohromady, abychom získaly nový pohled na život. A abychom zjistily, jak dokážeme být naivní, krátkozraké a jak ztrácíme tím litováním energii a jak nám život utíká mezi prsty. Asi brzy vyrazím na procházku do lesa. Obhlídnu stromy a budu se snažit jim naslouchat. Třeba se mi podaří zaslechnout jejich rozhovor o tom, co ony považují za svou životní smůlu. A při troše toho štěstí, se při tom objímání na tu jejich smůlu nepřilepím. A pokud se náhodou přilepím, možná že pochopím, že s ní dokážou úplně v klidu žít a růst. Že je to vlastně úplně normální. A že to není žádná „smůla". Ale že jsou to vlastně slzy. Pláč stromů uprostřed hlubokého lesa, které se možná taky občas cítí osaměle. Nebo poškozeně. Ale možná, že raději zavolám kamarádce. Té, co mi říká, že někdy zbytečně moc přemýšlím. A že hlava potřebuje vyvětrat, aby se občerstvil mozek. A aby vítr mohl vyfoukat některé zastaralé myšlenky a tu hloupou a zbytečnou ukřivděnost. A budeme spolu kráčet tím lesem a budeme vědět, že nemáme žádnou smůlu. Protože máme obrovské štěstí. Máme totiž štěstí na přátele, kteří nás nikdy do háje nepošlou. Protože tam vždycky rádi půjdou s námi a dobrovolně. Tak jakápak smůla?

/uveřejněno 3.2.2010/