Léto mizí pomalu v dáli a začíná další část ročního období. Nemusíme sledovat předpověď počasí ani venkovní teplotu. Na to, abychom zjistili, že se přehouplo další čtvrtletí roku a blíží se zima nám totiž úplně postačí mobilní telefon.
Každoročně, pravidelně a spolehlivě se na něj hlásí podzimní depkaři. Muži a ženy,kteří bohužel neměli to štěstí, aby se mohli zamilovat na jaře či vlétě. Anebo to štěstí měli, ale láska do podzimu vyprchala. Zmizela stejně jako ten dým, který se vznáší a uniká ze spáleného listí a bramborové natě. Trochu sice ještě štípe v nose, smrdutě nasládlá vůně nám může nasáknout do oblečení ale brzy bude stejně pryč.
Moje kamarádka škodolibě prohlašuje, že dotyční depkaři nehledají na zimu
další lásku ale podezřívá je, že hledají au-pairky. Ale tím, koho požadovaná
chůva bude opečovávat rozhodně nebudou děti. Au-pairku hledají pro sebe.
Zkrátka nějakou dobrou duši, které se mohou vypovídat, vyplakat se a přežít
s ní podzim a zimu. Přirovnává je k sezónnímu zboží, které se v obchodech
přes léto nerozebralo. Nebylo využito k účelům, ke kterým bylo určeno. A to
dokonce ani za cenu sníženou, aby pak mohlo být uschováno ve skříních či
sklepeních pro rok další.
A protože jsou to lidé z masa a kostí a žádné zboží, oplývají city a
zažívají pocity s tím spojené. Mohou být z té neupotřebenosti klidně i
zoufalí. Většina lidí nechce, nemůže a ani nevydrží žít osaměle. A chce se
seznamovat za každého počasí. Zimní počasí ale seznamování a začátkům nových
vztahů příliš nepřeje. Slunečních paprsků ubývá, lidé svá těla víc a víc
zahalují do přibývajících svršků a ze svých příbytků vychází méně. Na
člověka jdou chmury. Je nucen zabývat se sám sebou. Svými niternými
myšlenkami a pocity.
Nemůže skotačit po pláži, sedět v letním kině, procházet se vlahou nocí a
letní přírodou. Už to najednou není slunečné, radostné a bezstarostné. Snaží
se proto občas přivolat jaro novou láskou a zamilovaností. Ale v podzimním
volání není slyšet pučící příroda. Tak už je to zkrátka na tom světě
zařízeno. Na podzim se stáčí do lahví jablečné mošty, po prázdninách se
vypravují děti do škol a školek, krouhá se a šlape zelí a sklízí hroznové
víno. Také se chystají zásoby na zimu a pomalu se přemýšlí o vánočních
dárcích. A když už přijde nějaký ten smutek, tak víme, že je naprosto
normální cítit se občas blbě. Na jaře, v létě na podzim i v zimě. Protože
většinou právě tehdy, až když je nám hodně zle zjišťujeme, jak nám na těch
druhých a na životě záleží.
Takže, ať už se cítíme sami anebo nám naopak lidé zrovna lezou na nervy je
jisté, že po zimě přijde další jaro. A po depresích slastná úleva. No a po
smutku třeba nějaká ta radost.
/uveřejněno pro Jihočeské týdeníky 22.9.2010/
