Zaslechla jsem nedávno stížnost jedné paní. Zlobila se na muže i na ženy. Řeč byla o tanci. Tanečních příležitostí pro nás starší je již poskrovnu. A ještě prý ženy navíc na parketu tančí jako nějaké lesbičky společně a muži stojí u baru a pozorují tančící ženy. Místo toho, aby je k tanci vyzvali a tančili v páru!
Od té doby jsem o jejich slovech musela přemýšlet. Co je divného na tom, když ženy tančí spolu? Pro mě je štěstí tančit vůbec! A tančit s někým, kdo taky tancuje rád. A na pohlaví mi při tanci vůbec nezáleží! Občas se přistihnu, že dokonce tančím i sama doma. Tanec je výrazem radosti, oslava svobody, lásky k hudbě a pohybu. Uznávám, že tanec může být i seznamovacím nebo dokonce namlouvacím rituálem. Při tanci jsem potkala muže s panickýma nožkama (před tancem utíkají), s nohama ze sádry ( nemají sílu dotáhnout nohy na taneční parket), postřelené Janky ( tančí rádi ale absolutně bez citu k rytmu), odvázané hopsálky (tančí až po důkladné konzumaci alkoholu) a dobře skryté exhibicionisty (tišší introverti nabuzení energickými rytmy). Ale přece ještě proto nebudu posuzovat povahu člověka podle jeho tanečního výrazu. Hudbu a tanec musí milovat snad úplně každý. Ale nemůže si nárokovat kdo a za jakých podmínek s ním bude tuto radost sdílet. Tanec je výměna energií. Mezi vámi, hudbou a vesmírem. Je to uvolnění těla, mysli a srdce. Pohybem svého těla se naladíte na hudbu. Nejprve na tu, kterou vám hrají k tanci a poté i hudbu celého vesmíru. A ten vás za váš odvážný a láskyplný tanec odmění obrovskou energií. Celý vesmír je totiž hudba. A hudba je univerzum. A tanec je pouze náš prostředník, jak se k němu dostat. A koho na tu cestu do hudebního vesmíru vezmeme s sebou, to záleží jen na nás. Určitě někoho, kdo s námi udrží krok a s kým nám bude při tanci dobře. Nedávno jsem kvůli tanci skončila v Praze na gay párty. U vchodu do klubu mi byl odebrán pepřový sprej a byla jsem s kamarádkou upozorněna, že se jedná o gay párty. Rozčílilo mě to a drze jsem odsekla: „Že nejdeme nikoho balit, ale pobavit se a zatančit!“ Kamarádka však po třech hodinách toho krásného mužského nadělení a tančení změnila názor ,a občas si při tanci vzdychla a tiše utrousila směrem k „mužům“: „Taková škoda.“ Někteří muži postávali u barů, další tančili v páru nebo skupinkách. Ale nikde jsem nezaslechla nikoho, kdo by vysvětloval pravidla tance. Kdo má tančit s kým a s kým tančit nemá. Při tanci nám totiž naše zkostnatělé názory můžou být tak leda na překážku. Při tanci jde vždy o tanec. A o radost ze života! A tak dřív než si půjdu zase někam zatančit, si nejprve zazpívám společně se Sestrami Steinovými píseň: „Nesnášim párový tance, nesnášim pracky co chtěly by mě držet, nesnášim předepsaný kroky, můj tanec je ladnej jak elektrický šoky…“
/uveřejněno 6.1.2010/
