O tom, co nás čeká za závojem,který dělí život od smrti se jednou přesvědčíme každý sám. Romanticky si představuju, že budu příliš slabá, stará, nemohoucí a nebudu se bránit. Oddat se její otevřené náruči.
A také už nebudu bojovat. Za každý den života.
Moje nejhorší noční můry v dětství byl sen o nicotě. Ve snu se nevyskytovala monstra ani vrazi. Neprchala jsem před všudypřítomným nebezpečím. Všude okolo mě byla nepropustná šedobílá mlha, za kterou nebylo nic vidět. Nevěděla jsem kde jsem, ani kam jdu. Ale samota a neznámé místo nebylo to nejhorší z čeho jsem byla tak vyděšená a budila jsem se s panickou hrůzou. To, co mě přivádělo k šílenství byl pocit beznaděje. Beznaděj z toho, že cítím prázdnotu. Absenci jakéhokoliv citu. Pouze citový chlad a opuštěnost.
Smrt si proto nepředstavuji jako prázdnotu a nicotu. Smrt přece musí být naplněním života. A když je něco plné, nemůže to být opuštěné. Dřív jsem si myslela, že na smrt musí být člověk odvážný a silný. Proto mi nedávalo smysl, proč se starý člověk stává tak zranitelným? Závislým na pomoci svého okolí. Když je zesláblý, nemocný, bez energie? Ale možná se to děje právě proto. Silní a nezávislí málokdy hledáme smíření sami se sebou. Plná života a radosti ze života cítím vděčnost za život ale ne pokoru před smrtí.
O velké lásce se tvrdí, že ani smrt ji nerozdělí. Ale kamarádka Miluška, která je vdovou už několik let má jinou zkušenost.
Miluška je mojí bývalou kolegyní z práce. Sdílely jsme společně jednu kancelář a dělily jsme se o své soukromí, názory, vzpomínky. Prožívaly jsme vzájemně nálady té druhé. Smutek, radost, zlost, naději i beznaděj.
A taky vzpomínky. Na zesnulého manžela Milušky. Na jejich lásku, na jeho nemoc a odchod ze života. Jejich pouto bylo za života velmi silné. A proto bylo pro ni tak těžké udělat místo dalšímu muži. Vzpomínaly jsme na každé jeho výročí úmrtí, svátek zesnulých, nedožité narozeniny a svátky.
Miluška také měla velmi živé sny o svém Jendovi. Možná už se i smířila s tím, že tady v pozemském světě na ni žádný muž nečeká. A proto říkávala: "Pořád každého muže srovnávám s manželem. Proto už nikoho nehledám."
Nevím, co Janovi Miluška povídala při péči o jeho hrob. Hřbitov má několik desítek metrů od domu.
Ale naposledy, když jsem se s Miluškou sešla, na mě s očima navrch hlavy hned spustila:
"Ten mě teda tak strašně naštval. Já mu tady smejčím kolik let okolo hrobu, zapaluju svíčky, sháním kytky, pleju, okopávám a zalejvám. Jen aby to tady měl hezký. A co dělá on! Mám chuť se mu na to teď vykašlat. Já už za ním chodit na hřbitov nebudu."
"Proč? Co se vlastně stalo?" nechápu
"No Jenda! Zdál se mi úplně živý sen. Přišel za mnou. Vypadal přesně tak, jak si ho pamatuju za života. Upravenej, slušelo mu to. Ale teď na rozdíl od jiných snů na mě promluvil!"
"No a co ti teda vlastně řekl? Proč tě naštval?"
Jenda mi v tom snu řekl: "Miluško, já už na tebe nečekám. Nejsem sám. Našel jsem si tady ženskou."
