Znáte ty protivný ženský nebo holky. Hodí na vás hned po ránu ksicht a je vám rázem jasné, že se něco dělo. Ve středobodu jejího vesmíru. A nemusí promluvit ani jedno slovíčko. Tedy, nemusela by říkat nic a raději by mohla držet dobrovolně bobříka mlčení. Nebo by si měla proplachovat ústa růžovou vodou a preventivně by ji zaměstnavatel nebo ředitel školy měl uvolnit z práce /školy/ na celý boží den. Taky by jí mohl dát placený sick žlučovitý den. Potože je nebezpečná rodině, okolí i svému žlučníku. Zasloužila by si masáže, čokoládu a jemnou hudbu do uší. Nebo boxovací rukavice a odhlučněnou místnost, ve které by mohla křičet, plivat a vztekat se. Anebo alespoň kino s romantickými filmy, popcornem, kapesníky a ramenem, na kterém by mohla celý den plakat.
Všechny to známe a jedna vedle druhé to občas uděláme. Dovolíme svým nejbližším infikovat naše vnitřní prostředí pohody a vyrovnanosti. Dobrovolně vstřebáme cizí smutek, zlobu, hořkost, nespokojenost a ponecháme ji v sobě bobtnat a narůstat. Samozřejmě, že bychom se ji hned vzápětí rády zbavily, ale někdy si toho vědomy nejsme a někdy nám zase mohou tyto cizí nálady posílit naše vlastní smutky. A na malér je zaděláno. A i když vědomě nechceme nikomu škodit nebo kazit den, jsme jako časované bomby. A každá negativní nebo nepříjemná událost, která nás ten den potká jako by ještě nafukovala tu malou, kterou to původně začalo.
Někdy pomůže, když se nás kamarádka nebo spolupracovnice zeptá: "Co se stalo, co ti je?" A můžeme se otevřít a vyplavit ze sebe "všechny nespravedlnosti a nedorozumění", kterých se na nás bylo v předchozím dnu dopuštěno. Ale někdy to zkrátka opravdu nevíme. Co a kdo nás štve nejvíc. Jsme to my samy? Zlobíme se na svou citlivost? Na to, že každou prkotinu vnímáme ikskrát na druhou?
Nemyslím si, že muži jsou méně citliví nebo náladoví. Ale vnímají věci jinak. A především jsou zvyklí je i jinak řešit a ventilovat. Například názor mužů na ženský pláč. Muži mají vnitřně nastaveno, že jsou a mají být silní. A pláčou méně častěji než ženy, nebo alespoň svůj pláč skrývají. A proto můžou mít někdy pocit, že ženy pláčí ne vždy důvodně. Ale věřte tomu, že když je žena smutná a pláče, potřebuje plakat. A to nejhorší, co ji můžete říct, je : "Nebreč." Žena potřebuje plakat nad sebou a nad celým světem. Protože v tu chvíli, to tak skutečně je. Ona v sobě nese nastřádaný smutek celé rodiny i jejího okolí.
Jsem si jistá tím, že to nálada žen otáčí zeměkoulí. Ne náhodou je i matička Země ženského rodu. A pokud je ona ženou, potom zemské jádro je jejím lůnem. A každé ženské lůno ovlivňuje planeta Měsíc - Luna svým 28 denním cyklem. A mužská síla, je zde z toho důvodu, aby udržovala rovnováhu. Aby ustála všechny ty nálady a výkyvy a dala ženám čas a pomohla jí /pokud to ona sama chce/ opět získat svou stabilitu.
Protože žádná z nás nechce být kyselá, ale chce být veselá! Tím jsem si jistá na sto procent!
