Na hrob rodičům nechodím - ale psovi bych jezdil!

Chci umírat rychle nebo pomalu? Vydržela bych velké bolesti, nebo bych při prvních náznacích zpanikařila a žádala o morfium? Chtěla bych, aby mě někdo držel při umírání za ruku, nebo bych ten konec zvládla sama? Byla jsem dobrá panička? A co mám dělat, když je můj pes už vyhublý a nechce žrát? Mám právo rozhodovat, kdy má můj pes umřít?  Takové a mnohé další bolestivé otázky jsem si musela klást posledních 14 dní na sklonku loňského roku. S naší parťačkou, kamarádkou a rodinnou, šestnáctiletou psí společnicí to začalo jít s kopce.

"Máte chvilku čas, Neruším? Můžeme se k vám připojit?" oslovil mě pán večer v parku při venčení. Vedle něj vzorně a na volno poskakovala černá borderka.

"Ten náš je ale ještě puberťák." upozornila jsem zcela zbytečně upovídaného majitele

"To nevadí. My to tady s vámi rádi obejdeme. Já se potřebuju někomu vypovídat. Jsem takovej nevypovídanej."

A já asi vypadám hodně vypovídaně. Taková matka Ilona, ne? pomyslím si v duchu

"Co je to za rasu?" vyzvídá rychle dál, sotva zaregistruje mé letmé a rozpačité přikývnutí.

"To je vořech. Tymián. Pes mé dcery. Já ho teď hlídám. Ještě mu nebyl ani rok." popisuju momentální stav našeho bílého krasavečka

Tymián vesele pobíhá okolo nás s černou border kolií a potom nečekaně nabere směr a zmizí za nejbližším keřem. Tymiánův manévr. Nejdřív mě ujistí, že je vše v pořádku. Že má nabytou svobodu a volnost bez vodítka pod kontrolou. A pak rychle zdrhne.

"Hovězáku!" hystericky na něj zařvu a popoběhnu.

Tymián vylítne zpoza keře a běží směr nádraží.

"K noze, Anežko." zaševelí pán a jeho fenka vzorně přicupitá

"Tymiáne!" přidušeně ječím na celou délku parku zcela marně

Ten už se nevrátí. Proklínám svůj osud

"Vezmu to zleva." navrhuje pán a pomáhá mi stopovat našeho vořecha

Funím zprava a počítám v duchu do desíti. Zatím se nám pes vždycky vrátil. Uklidňuju sama sebe.

"Tady je!" zaslechnu volání.

Tymián na mě vesele cení zuby. Je celej a chápe, že jeho krátká nepřítomnost mírně nahlodala můj psychický stav. Je neodolatelnej a zábavnej a prostě nejlepší. Všichni psi s ním chtějí kamarádit a každá panička by ho brala všemi deseti. Připínám mu vodítko a snažím se ho držet u nohy. Úlevou se usmívám i  na pána s borderkou.

"Jo, tak to je ten ze Slovenska. Toho známe. Už jsme měli příležitost s vaší dcerou." připomíná si muž

"Musím vám ukázat taky ty moje miláčky" hledá po kapsách mobil

"Tak tohle je Asta." předvádí mi asi patnáct fotek pejska a dalšího psího kamaráda v různých situacích

"Vy máte více psů?"

"Ne, to je pes mé bejvalky. Nakonec byla Asta tak fixovaná na bývalou přítelkyni a jejího psa, tak jsem  ji tam nechal."

Hm. Tak snad to bylo to nejmoudřejší rozhodnutí. A v zájmu psa. Něco jako dělení dětí při rozvodu, že?

"A toto byl Azor. Ale porazilo mi ho na přechodu auto."

"To je strašné." soucitně reaguji na tragickou příhodu.

"Šel jako vždycky na volno za mnou ale už nějak nestihl přeběhnout cestu."

Tak z takové příhody bych se asi tak hned nevzpamatovala, napadá mě. Těch výčitek. A přemýšlení, co mohlo být a není.

"No a ještě jsem měl Amose. Ale ten dostal parazity a skoro mu sežrali zadní nohy. Musel jsem ho nechat na veterině. Skončil v kafilérce. Ale dodnes si to vyčítám. Chodil se mnou i do hospody na karty. Na hrob rodičům nechodím, i když ho mám blízko. Ale tomuhle psovi - tomu bych jezdil!"

Ale to už stojíme před našim domem. A mě je jasné, že úsloví "Jaký pán, takový pes" je stoprocentně pravdivé. Příště Tymiánovi preventivně seřežu prdel než vyjdeme na ulici a bude šlapat vedle mě celou cestu pěkně nakrátko, slibuju si. A zpovědní vrbičku dělat nikomu už taky nebudu.