Muži jsou opravdu naše zlatíčka. Rozkrájeli by se pro nás - pro zcela neznámé ženy z ulice, během minuty na malilinkaté kousíčky. Stačí jim pouze naznačit. Když vycítí, že je potřeba jejich pomoci - jdou do toho po hlavě. Zkuste je požádat o pomoc. Dát malé znamení. A nezklamou vás! To jen my - ženy nedokážeme dostatečně dobře a správně a včas formulovat své požadavky. A proto dochází k častým nedorozuměním. Ale pokud bychom to dokázaly, zavládl by na celém světě láskyplný mír.
Moje omluva patří všem mužům, které jsem potkala včera ve večerních hodinách v ulici Lublaňská v Praze. Také mužům z tramvají, kterými se dopravuji každodenně domů. Věnovali mi svou nekonečnou pozornost a soucit. Jsem jim za to neskonale vděčná. Jen jsem jim chtěla dovysvětlit, že mým rozmazaným očím a červeným tvářím přisuzovali zřejmě zcela jiný význam, než ve skutečnosti měly. Proto jsem odvracela tvář a odmítavě gestikulovala celým tělem. Ano, přiznávám se, že chvíli před cestou domů mi slzy tryskaly z očí. Ano, byla jsem emocionálně rozrušena. Ano, hledala jsem útěchu. Nebyla jsem však potupena ani ublížena. Plakala jsem pouze proto, že jsem byla na depilaci chloupků v nose. Strašně to bolí!
Děkuji Vám že Vás máme:-) Jste naši miláčci a rytíři!
