"A má to ještě smysl? Něco si přát? Když to všechno stejně nakonec dopadne úplně jinak?" zeptala se mě v telefonu bývalá kolegyně Maruška, ve chvíli kdy jsme si vzájemně přály do Nového roku.
Ta Maruška, která každý rok přepisovala svátky, výročí a narozeniny svých nejbližších a přátel do papírového kalendáře. Aby byla včas připravená. Aby nikoho neošidila o jeho právo na blahopřání.
Tak ráda bych jí odpověděla, že všechna přáníčka, která kdy vyslala jsou jako žehnající ručičky. Dlaně, které nás poponášejí směrem k tomu, co nám přejí. A že bych jí právě teď přála, aby se jí všechny ručičky, které za celý život odeslala vrátily právě teď. Když je nejvíc potřebuje. Ale vím, že to tak bohužel nefunguje.
S koncem kalendářního roku se dostavuje kromě pocitů euforie i vystřízlivění z očekávání. Zklamání z toho, co se nám nesplnilo. Co jsme nestihli vykonat.
Rekapitulujeme celý rok. A čím jsme starší - i celý život. Pokud nemáme k dispozici deník nebo fotografie a spoléháme pouze na vzpomínky, záleží na momentálních pocitech, ve kterých provádíme domnělou inventuru. A pokud je naše nálada melancholická, prostoupí námi smutek a zmar. Můžeme se cítit jako přetížená telefonní ústředna. Takovým způsobem na nás útočí dotírající se myšlenky. Je to čas k usebrání sebe sama. Postavit se tváří v tvář realitě. A smířit se sám se sebou. S tím - kdo jsem. Co potřebuju k životu. Kam směřuju.
Jen tak, se můžeme zase vydat následovat svou šťastnou hvězdu - rok 2022. A přát od srdce to samé i těm druhým.
Do nového roku vám přeji víru v sebe, v lidské dobro a lásku, zdraví, štěstí a spoustu inspirace.
