"blog na téma Kolo a já pro blog OnaDnes.cz" Pokud očekáváte nadšený článek majitelky "horáka" nebo jiného zvěrstva, která se celý týden tetelí, jen co přijde víkend, aby mohla nasednout na svého dvouořáka a vyrazit s ním k lesu, do hor a strání nebo na padesátikilometrovou projížděčku, těšíte se zbytečně.
Nás měšťáky - milovníky rychlé chůze, dlouhých procházek a pohodlných bot, cyklisté a jejich kola popravdě otravují. Pokřikují nám za zády: "Vpravo, vlevo" kusé informace o tom, ze které strany se na nás řítí jako nějaký dopravní policista. A tak chtěnechtě se jim musíme svou chůzí přizpůsobovat, popřípadě uskakovat a naštvaně sledovat, kterak jejich pozadí popoháněné kmitajícími končetinami, které uvádí stroj do pohybu mizí za obzor.
Ale pamatuju si i lepší časy a místa, kde a kdy byla kola důležitými dopravními i přepravními prostředky. Jako většina dětí jsem měla dvě babičky. Ani jedna z nich nevlastnila auto. Ale v každé rodině byla vždy k dispozici a v pohotovosti minimálně jedno až dvě jízdní kola. Kola byla vyráběná z neodlehčených materiálů a po manipulaci s nimi mi zůstávaly na těle různé otisky a otlaky. Tato informace je určitě zcela zásadní pro všechny děti, které jezdí k prarodičům na prázdniny. A vzhledem k tomu, že jsem jezdila na prázdniny s mladším bratrem a měla jsem několik bratranců a sestřenic, dostatek pojízdných kol bylo vždy potřeba. I když na dědečkovo kolo se sahat nemělo, ale babiččino jsme si půjčovat směli.
Dodnes si pamatuju "drncáky" pérování u kola a tvrdé polstrování sedátka na zadku, které jste cítili ještě den poté, co jste z kola slezli. I stisk pružinek ukrytých pod sedačkou, které vám bolestivě sevřely prsty, když jste se snažili podržet kolo menšímu sourozenci při nasedání. Ale tohle vše k jízdě na kole prostě patřilo.
Jedna z mých babiček bydlela ve vesnici na kopečku u lesa. Na samotném kopečku bylo jen pár chalup a zbytek vesnice bydlel pod kopečkem. Pod ním byl i kostel, hřbitov, náves, hospoda a obchod se smíšeným zbožím. Když babička potřebovala nakoupit, vytlačila z průjezdu svou "ukrajinu", na řídítka navlékla velkou koženou tašku, ve které měla uloženu síťovku a pomalým krokem vedla kolo z prudkého kopce kolem chalupy Janošťáků a Pekařů. Pod chalupou paní Pekařové už mohla na kolo pohodlně nasednout a vézt se až na místo určení. Ale to ji vesnický život málokdy dovolil. Většinou totiž na cestě potkala někoho, kdo ji /obyvatelku z kopečku/ už dlouho neviděl a především jí stál za to, aby kolo zastavila a dala se s ním do řeči. Nikdy jsem ji neslyšela pokřikovat na chodce uhni jedu, ale slyšela jsem ji, jak volá: "Zastavím se u vás na zpáteční cestě".
Když babička vyřídila a nakoupila vše, co potřebovala, měla už náklad na řídítkách tak těžký, že si jízdu na kole z bezpečnostních důvodů stejně nemohla dovolit. A tak její návrat na kopeček v úseku od Pekařů byl velmi obtížný. A musela se cestou nahoru několikrát zastavit a odpočinout si, aby ten namáhavý výstup zvládla.
Druhá moje babička nebydlela na kopečku. Bydlela v nejrozlehlejší obci, kterou jsem znala. Pro mě jako dítě byla tato sedmikilometrová dlouhatánská nekončící nudle s domy podél silnice bez chodníků ústící do okresního městečka nepředstavitelnou vzdáleností. A babička se musela na svém kole něco našlapat, když si chtěla dojet do kostelíčka nebo pro kvasnice.
Tehdejší výbava babiččiných kol byla z našeho pohledu pouze základní. Za nejdůležitější byly považovány dobře nafouknuté a neporušené duše, fungující zvonek a namazaný řetěz. O helmách jako součásti vybavení cyklistů tenkrát nikdo nevěděl. Babičky nosily na hlavách uvázané šátky pod bradu a jezdily na kole v sukních. A takto podobně stejně jako tehdy jezdí ještě dodnes na většině vesnicích další babičky. Ráno pro rohlíky, v poledne pro přísadu nebo za sousedkami na náves pro informace a odpoledne za společenským životem.
Kolo mám pořád spojeno s představou dopravního prostředku, ze kterého dělá to, čím je jeho majitel. A tak když se kolem mě řítí závratnou rychlostí v přiléhavém a barevném oblečku cyklista závodník a huláká na mě, abych mu uhnula z cesty, vzpomenu si raději na své babičky, rozvážné cyklistky.
Přeji vám všem příjemnou a bezpečnou jízdu na kole. A nám chodcům přeji pevnou půdu pod nohama.
Život je pouhý mžik. Tak ať vám z něj nezůstane v oku pouhý tik.
