Kdy jste byla naposledy šťastná?

"Vzpomenete si na okamžik, ve kterém jste byla šťastná?" zpovídá mě homeopatka, u které si neúspěšně léčím svůj ekzém. Zarytě zírám na nateklé, lesklé a do krve rozraskané ruce." "Do Prčic, vzpomeň si na něco" napomínám v duchu sama sebe. Jako by nestačilo, že mě svědí kůže na obličeji i na rukách a musím se hlídat, abych se jí neopatrně nedotkla. Ještě se teď musím nechat dobrovolně škrábat zevnitř i od téhle jezinky.

Pandora, Jules-Joseph Lefèbvre

Kdyby mi to ale aspoň už konečně pomohlo. Snad ty řeči i homeopatika zaberou. Když mi nepomohla ta předchozí léčitelka, do které jsem vrazila už přes deset tisíc. Každý týden mi předepisovala nějaké kapky k užívání a přeměřovala přítomnost plísní a kvasinek v těle. Vystrašila mě k smrti, když mi předestřela kolik a jakých různých zárodků se může nacházet v každém člověku. Až jsem si začala připadat jako pes napadený tasemnicí v pokročilém stádiu. Nakonec ale jediný výsledek celé léčby bylo, že se mi ekzém zhoršil a smrděla jsem chlorem jako plavecký stadion. Žádné červy z těla jsem odcházet nepostřehla. Pouze mi všemi póry z těla ven prýštil chlór nebo savo. Ono je to vlastně jedno. Byla jsem z toho tak unavená, že mě nebavilo dělat vůbec nic. Nemohla jsem chodit ani cvičit. Byla jsem ráda, když jsem vydržela pracovní den v kanceláři a potom jsem se dovlekla domů. Ale to byl možná taky jen výsledek celé té psychologické masírky. Dozvěděla jsem se totiž o sobě, že vydávám víc energie, než mám. Prý jedu na rezervu, která mi chybí. Teď to vypadá, že jsem chodila třikrát týdně intenzivně cvičit jenom proto, protože jsem na to byla zvyklá. Protože jsem to tak měla nastaveno v hlavě. A proto jsem si nechala sestavit osobní jídelníček za osm tisíc na tři měsíce. Protože jsem prý údajně i podvyživená. Vážím sice skoro sedmdesát kilo, ale chybí mi cukry a spalování mám údajně jako šedesátiletá žena.  A tak si každý večer vařím na druhý den podle receptů od dietoložky. Ta to přece musí vědět nejlépe, co potřebuje moje tělo. Protože mi změřila tuky a svalovou hmotu v těle. Ale ani zdravá strava mě nezachránila. A tak jsem skončila na gynekologickém křesle na opakovaném, obávaném gynekologickém zákroku. Už podruhé mi lékař ukrojil pořádný kus sliznice. Prý je to jedniný způsob, jak zabránit zhoubnému bujení rakoviny v mém intimním světě. Ještě mi poradil očkování proti rakovině děložního čípku, na které si mám odložit dalších deset či kolik tisíc. Ale já teď vůbec nevím, zda mi tam dole ještě nějaký čípek zbyl. A komu mám věřit? A co si mám se  svým tělem počít?

A teď se mě ta ženská ptá, jestli si pamatuju okamžik, ve kterém jsem se cítila šťastná. A já jí musím říct, že NE! Nic mě momentálně nenapadá. Co mě dělá šťastnou a kdy se tak cítím? Já to teď opravdu nevím. Cítím se jenom prázdná. Tak prázdná. A musím si moc dobře rozmyslet jakými pocity, lidmi a zážitky to uvnitř začnu naplňovat.

/autorka je vypravěčkou příběhu, který s ní nijak nesouvisí/