"Ale vždyť nemá ani žádnou historickou cenu!" pronesla odvážný soud nad osudem stromu dáma studovaná a kovaná v přírodních vědách. "Ten smrk tady kdysi zasadila bývalá zaměstnankyně cestou z práce. Nějaká Vomáčková" uvedla na vysvětlenou. A dnes po 30 letech vzrostlý smrk musí ustoupit betonu. A jako poděkování za krásu, za denní dávku kyslíku pro 50 lidí, za stín, za ochranu, kterou nám každý den poskytoval si do "hrobu" strom nakonec odnese opovržení člověka? Od dámy, která má jakou historickou cenu? Za 50 let vyprodukovala 15 400 kg odpadu. Spotřebovala 50 tisíc litrů vody - pouze k tomu, aby vůbec přežila.
Není tam započítána voda na praní a k umývání. Každičký den dáma vydýchala 360 litrů kyslíku. To znamená, že vydýchala celkem 6 milionů pět set tisíc litrů kyslíku za 50 let. Bez ohledu na to, jakou životní kvalitu přinesla svému okolí, rodině, spolupracovníkům. A tak bychom mohli pokračovat v této, pro člověka nešťastné statistice dál. Příroda by opravdu mohla mít výhrady, že na ni člověk parazituje. A pokud by se příroda mohla svobodně rozhodnout - koho život by ukončila a pro koho by se rozhodla? Koho by pohřbila pod metrovými vrstvami betonu?
Příroda naštěstí nikoho nesoudí. Nediskutuje s námi o tom, kdo je na této planetě déle. Koho by mohla považovat ze plevel. Kdo má větší přínos pro matku Zemi. Kdo je užitečnější. Kdo ji neubližuje. Nepovyšuje se. Nedrancuje přírodní zdroje. Neválčí. Nezabijí. Není rasistická. Příroda je ohromující. Je dokonalá, pokorná a dává se beze zbytku. A musí nás - lidi neskonale milovat. Protože pokud by to tak nebylo, už dávno by nás bez milosti všechny pohřbila ve svých útrobách. A vegetila by tu svobodně, vesele a bez problémů napříč stoletími dál.
