Jak je těžké opustit tři milence v jednom dni

My, zdánlivě křehké ženy si ve většině případů s osamělostí  i samotou docela dobře poradíme. Jsme totiž zvyklé, jak je známo z historie čekat trpělivě a dlouze. Na to, až potkáme toho pravého, až zjistí, že my jsme ty pravé pro něj. Nebo až se vrátí od té, o které si myslel původně, že je pravá pro něj, ale ona ho nechce. No a potom třeba když ho necháme odejít, nebo chceme aby odešel nadobro na naši vlastní žádost, čekáme klidně dál. 

Doma nám totiž po odchodu partnerů zůstávají děti nebo zvířata. Pocit, že nás někdo potřebuje je ten motor, který dává našemu životu sílu. A proto je mi tolik líto osamělých a zklamaných mužů. Nemají se komu vypovídat a svěřit. Nejsou zvyklí na čekání. Jejich rodiny, milenky, manželky a matky jim nerozumí. Žádná spřízněná duše jim není nakloněna. Nešťastně bloumají po světě a hledají nějakou ženu či dívku, kterou by mohli milovat, a o kterou by se mohli starat. 

Soucit je v mnoha případech určitě ušlechtilejší emoce než láska. Proč by jinak lidé tolik a rádi přispívali na charitu? Slovo charita je odvozeno z latinského výrazu caritas a v překladu znamená slitování nebo smilování. Rádi a rády se smilujeme nad nemocnými rakovinou, schizofrenií, aids, nad opuštěnými pejsky, ženami, dětmi, kočkami. Ale co s opuštěnými muži? 

Boris je svobodný muž bez závazků. Miluje mě zhruba deset let. Tvrdí, že na mě čeká a že jsme si souzeni. Řekl mi to tuhle večer když mě doprovázel ráno z hospody domů. Slíbil mi, že mi udělá dítě a vezme si mě i s dítětem, které mám s jiným mužem. Taky objednal pokoj na hotelu, protože  domů mě vzít nemůže. Ale celá jsem se z toho osypala pupínkama z trička, které jsem ten večer vyhrála za nejlepší konzumaci panáků rumu. A tak jsem šla raději spát k sobě domů a Borise nechala napospas jeho osamělosti v hotelovém pokoji. Přestože mu táhne na čtyřicítku bydlí pořád v rodinném domku s mámou. Milující matka mu anonymně podává inzeráty v seznamovacích rubrikách ala: hodný, slušný, svobodný a bez závazků hledá tu pravou. Ale vzorný syn se chce zachovat jako chlap. Nechce opustit mámu, kterou opouštěl deset let pravidelně jeho táta. Každou středu, týden co týden odjížděl za milenkou, až u ní nakonec zůstal.

František je ženatý muž s jedním závazkem. Neříká mi, že mě miluje. Ale já na to přesto stejně pořád čekám, že mi to snad jednou řekne. Protože mi připadá nejspolehlivější ze všech mužů, které znám. Je natolik spolehlivý, že už jsem pochopila, že svou rodinu nikdy neopustí. I když s ní vlastně nežije. Prohlašuje, že si nechce chodit své dítě půjčovat. A proto se musíme před okolím ukrývat na  chatě v hlubokých lesích. A tam Františkovi dokazuji, jak je pro mně životně důležitá jeho přítomnost.

Pro Johna zpracovávám účetnictví. Většinu času žije v zahraničí a chce, abych se k němu odstěhovala. Jeho rodina se rozpadla a on je pořád jednou nohou v naší zemi a tou druhou tam u nich. Proto si myslím, že ani on není tím pravým mužem pro mě. Tím na sto procent. Ten důvod pro který bych to ukončila s těmi ostatními. A možná ani já nejsem ta pravá pro ně. Možná jsem osamělejší než oni všichni tři dohromady. Anebo jsem ta nejsilnější a nejzářivější jako bójka v moři. Záchytný bod pro tonoucí muže. Pro ty, kteří se nedokážou rozhodnout. Ale potom se někdy zase cítím jako náhražka. Jako umělá šlehačka bez tuku. A někdy si zase říkám a cítím, že je to tak v pořádku. Že jediný, koho podvádím a komu ubližuju jsem jenom já sama. Ale ani to není tím pádným důvodem pro mě, abych je opustila všechny v jeden den. 

věnováno dni Otců

 /Příběh se zakládá na skutečných událostech, ale autorka je pouhým jeho vypravěčem./