Důchodci nás klamou tělem

Jaro je v rozpuku. Všiml by si toho i slepý. Hormony cvičí i s kastrovanými psy v parku. Kocouři očůrávají dveře a rohy domovů svých vyvolených koček. Ptáci cvrlikají na rozkvetlých stromech jako o život. 

Ale že nastalo skutečné a  nefalšované jaro jsem si uvědomila až dnes v tramvaji. Nastoupil do ní velmi ztuha pečlivě upravený děda s babčou. Děda "jede" rozhodně už osmý gumy. /V překladu měl na krku osmdesátku. /Přestože bylo několik volných sedaček, zůstal "viset" nad paní. Měl fešáckou světlou bundičku, šedivé kalhoty a velkou snahu udržet se na nohou. Ale tramvaj se jako naschál začala vlnit jako naštvaná, rozběhnutá užovka. Sedadla se pochopitelně mezitím zaplnila. Nejdřív mě napadlo, že mu nabídnu svou sedačku, ale potom jsem si řekla: "A schválně ne." Když si chce udržet vzhled a důstojnost gentlemana -  nápadníka, ať se snaží. Příští zastávku se sedadla okolo nás uvolnila a dědoušek se pokusil uvelebit zadnici na červenou sedačku. V tu chvíli jsem si uvědomila, proč děda se sezením tolik otálel. Houser je prevít. Trvalo mu dobré tři minuty, než se posadil. Stejně jako si sedal, tak i mluvil. Tlumeně, pomalu a ševelivě.  Děda tedy spíš přitakával sedící paní před ním.  Měla obarvené vlasy havranní a pestré oblečení a povídavou. Počítala nahlas, kolik stály nápoje a kolik utratili za jídlo v restauraci, ve které strávili nedělní oběd. A taky v tramvaji s dědou plánovali příští schůzku. Na stanici Malostranská děda z tramvaje zázrakem ožil a  křepce koroptvičím krokem vyběhnul za svou pokulhávající přítelkyní. Komediant jeden. Konečně mi to došlo. Přesně tohle muži potřebují. Staří, mladí, plešatí i vlasatí. Mít za kým běžet. Žádnou lítost a fňukání a opečovávání. Mohou kulhat, můžou je bolet záda, nosit silné dioptrie - ale když mají před sebou tu pravou, před kterou mohou vypadat a cítit se jako chlap, překonají všechna fyzická omezení a jdou.

A ještě na někoho jsem si vzpomněla. Na kamarádku Editu, která se několik let starala o svého dědu. Dědovi už bylo taky přes osmdesát, byl vdovcem, špatně chodil, ještě hůř viděl. Edita mu chodila nakupovat, uklízela mu byt, stříhala mu nehty na nohou a měli to štěstí, že spolu mohli trochu pobýt. Dokud děda mohl chodit, zval kamarádku - přítelkyni Stáňu každý týden v neděli na oběd. S "babičkou" Stáňou se děda cítil pořád jako chlap. Dlouho jsme spekulovaly, co tak asi můžou důchodci po sedmdesátce nebo osmdesátce spolu prožívat? Je to přátelství, nebo vztah? A pokud tedy spolu chodí, jak udržují mezi sebou v tak vysokém věku to vzácné erotické klima? Děda ke konci života vnučce své tajemství prozradil. Když už nemohl chodit a na Stáňu už pouze vzpomínal, jednou si zasteskl: "Stáňa, to byla ale ženská! Ta uměla líbat.  Po tom francouzským způsobu." 

Přeji vám všem krásné jaro. Starým, mladým,  Editě domů a dědovi do nebe.