Barevný výlet

K svátku jsem si v Lidlu sama vybrala 4 malá plátna, umělohmotnou paletu na míchání barev, sadu štětců a 5 akrylových barev. Můj výběr mi v tu chvíli připadal jako výborný nápad. Miluju obrazy.

V ložnici každoročně na nový rok pravidelně vyměňuju starý závěsný kalendář se známými impresionisty za nový. Jména autorů reprodukcí nemrskám z hlavy jako násobilku ale k jejich dílům cítím posvátnou úctu. A přestože na obrazech převládají barvy modré, zelené a žlutooranžové pociťuju k nim i jemně růžovou něhu.

Nejvíc soucítím s životním osudem malíře Henri de Toulouse- Lautreca. A bohužel to vypadá, že jeho utrpení má přesah i do současnosti. Po dobu tří let ho rada kalendářníků nikdy nevybrala do výběru 12 reprodukcí /na každý měsíc jeden list/ ani jednou. Dávají přednost tanečnicím od Degase, kyticím, krajinkám a dámám se slunečníky od Moneta, lesíkům a nivám od Sisleyho.

Je pochopitelné, že výběr díla podléhá přísným pravidlům. Počet kusů nákladu kalendářů s sebou nese velkou odpovědnost. A protože jsou kalendáře určeny především k potěše oka administrativních pracovníků v celé naší krásné, kulturu milující vlasti, je třeba k výběru přistupovat zodpovědně. Tudíž je mi jasné, že si Henri se svými tancem, alkoholem a sváděním rozparáděnými tanečnicemi z kabaretu Červený mlýn hned tak neškrtne. A v mé ložnici společně s dalšími mistry asi nikdy viset nebude.

Na zakoupené akrylové barvy, společně s plátny a štětci se pomalu začínal snášet šedý prach a dlouhé bílé psí chlupy. Kolegyním v práci, které se na můj dárek složily jsem svatosvatě slibovala, že se na malování těším a dušovala se, že na barevné tvoření brzy vlítnu.

Malování mi nikdy nešlo. A nejhezčí obrázek, který jsem namalovala ve druhé třídě, byl dokonce vystaven na hlavní nástěnce ale hned poté záhadně zmizel. Tolik jsem si ho považovala. Byl na něm namalovaný pokoj, nábytek a spokojená rodina. Radostné to dětství.

Od doby, co jsem se seznámila s impresionisty se ale má sebedůvěra dospělé tvořivé ženy v malování výrazně zvýšila. Krátké tahy štětcem nerozmíchanou zářivou a jasnou barvou si přímo říkaly o to, abych i já přidala ruce k impresionistickému dílu.

Chutě jsem se dala do práce. Malířský stojan nevlastním a u stolu se mi momentálně špatně sedí. Položila jsem tedy igelitový pytlík z bezpečnostních důvodů, i kvůli světlu na parapet okna. Na paletu jsem vymáčkla z tuby šnečka barvy sytě růžové, lila fialovou, stříbrnou, trávově zelenou a do ruky jsem pevně uchopila tenký štětec.

Nejdřív jsem na štětec nabrala krásně fialkovou barvu a poťapkala jsem s ní celé plátno. Celým procesem barvení jsem začínala být okouzlena. Vzala jsem tedy další štětec a namočila ho do stříbra. Stříbrná barva v sobě měla doslova kousky stříbra a leskla se. Ťapkat s ní nešlo a to narušilo mou vizi o mnohobarevných tečkách na plátně.

Začala jsem tedy stříbro roztírat jako to dovede zkušená lakýrnice, když mydlí štětcem barvy poličku, židli či dveře. Stříbro se spojovalo s fialovými puntíkatými kostičkami a tvořily dohromady šmouhy. Vypadalo to hnusně. Připadalo mi to jako má temně nafouklá, tvrdá a nehojící se jizva, se kterou si ještě chvíli pobudu v domácí péči. Znovu jsem do ruky vzala štětec s fialovou a tentokrát jsem s ní  malovala svislé pruhy přes všechno, co jsem dosud na plátně vytvořila. Jako bych to najednou chtěla všechno popřít a zničit. Ale protože mi obrazu i barev začalo být líto, nabrala jsem na čistý štětec barvu růžovou.

Ráda si v životě lidi, věci i události přikrášluji. Ale můj obraz zřejmě nemohlo vylepšit už vůbec nic. Přes svislé fialové pruhy jsem tedy vytvořila podélnou růžovou a zahojenou jizvu, ke které užuž směřuju. Obraz je ve výsledku velmi ošklivý a s mými impresionisty má společné pouze to nanášení barev na plátno.

Ale já se teď cítím skvěle. Mám takový povznášející pocit. Jako kdybych se právě vrátila z barevného terapeutického výletu.

MalířFrantišek HrubínVezmi žlutou tužku,namaluj mi hruškua pod hrušku talíř.Sláva, ty jsi malíř.

•