Za dveřmi ložnice slyším přešlapovat našeho starého a hluchého psa. Podobně jako si nevidomý vyťukává slepeckou holí bezpečně cestu před sebou, tak náš pes pravidelným krokem ťuká drápy do plovoucí podlahy. V tuto chvíli to pochodování zní naléhavěji, než nouzové volání SOS morseovou abecedou. Ale možná ten zvuk připadá znepokojivý pouze mě. Protože jsem nikdy rozechvělýma rukama nepřijímala důležitý telegram. Ale kdo může lépe posoudit co je v které chvíli hlasitější a naléhavější? Telegram nebo pes? Samuel Morse taky neměl doma plovoučku a psa s přerostlýma drápama. A nebyl blogerem.
Předstírám, že psa neslyším. Nereaguju. Ve skutečnosti taky čekám, co se bude dít dál, když neudělám nic. Těším se totiž na chvíli, až u nás doma v celém prostoru všechny zvuky zmizí a rozprostře se noční klid a ticho. A snažím se začít alespoň sama od sebe. Po chvíli psa už za dveřmi opravdu přešlapovat neslyším. Zřejmě se ho zželelo některému členu z naší domácnosti a vydali se společně na večerní krátkou a svižnou procházku kolem bloku. Pes je pro tento večer zaopatřen.
Za zdí ložnice ale slyším vyhrávat pro mě zcela neznámou rádiovou stanici směs líbivé hudby. Soused, majitel rádia zatím taktně mlčí. Nevím, co to věstí. Možná jeho partnerka ještě nedorazila domů z druhého zaměstnání. Jaký večer nás tentokrát čeká? Když se soused připije, slyšíme jeho dlouhé a nekonečné monology a jeho ryčné R. Nejoblíbenějšími slovy jsou ukrajinské děžurnaja a české kurva. Když konzumace alkoholických nápojů překročí jeho běžnou spotřebu hraje si na psotygra a vydává zvuky Vrrrr a Grrrr. Někdy nám to připadá k zasmání, někdy smutné a často zoufalé. Bráníme se tím, že mu přes zeď dáváme najevo, že tu žijeme také. A povídáme si stejně hlasitě. Ale momentálně si nechci povídat ani poslouchat. Toužím po klidu a po tichu. Abych mohla dát prostor svým myšlenkám. Těm, o kterých se lépe mlčí a píše.
Člověk si údajně prý zvykne na všechno. I na nepříjemný hluk od sousedů. Začínám o tom být také tak na půl přesvědčená. Zvláště poté, co mi kolegyně v zaměstnání prozradila, že v patře nad nimi bydlí budoucí klavírní virtuoz. Budoucí usuzují z toho, že po večerech dlouze a stále dokola cvičí ty stejné skladby a stupnice. Kolegyně občas vypadá jako těsně před zhroucením i vyhořením současně. Nevím, zda za její stav je více odpovědný zaměstnavatel nebo hudební umělec. Ale zdárně se svou psychiku snaží vyrovnávat dojemnou péčí o dvě potkanky. Říká jim pipinky.
Za oknem slyším hromobití. Naprosto přirozené a přírodní zvuky, které vznikají prudkým zahřátím a rozpínáním vzduchu. Dnes to vypadá, že se proti mě spikla příroda, rodina i sousedi. Všichni vyžadují mou pozornost. Dávají o sobě vědět nejrůznějšími zvuky a vzájemně se překřikují.
Do skla okna ložnice ale začínají bubnovat kapky deště. Zvuk středně hlasitý a pravidelný, přinášející blahodárnou vláhu a úlevu. Přírodě i lidem. Soused ve vedlejším bytě něco potichu povídá. Pes získal azyl v dětském pokoji.
Rodí se klidný a tichý večer. Vítaný všemi, kteří si přejí slyšet vlastní myšlenky.
