Můj starší syn, prvňáček, už zase chodí do školy. Co na tom, že se musí celý den dusit v roušce a trpět ve svetru u neustále otevřeného okna, ze kterého na něj fouká ledový vzduch.
My v jeho věku jsme zase museli o přestávkách místo odpočinku poslušně a nehybně sedět v lavici s rukama za zády a v jídelně dojídat věci, co se nedaly pozřít (detaily budou následovat, jen pro silné povahy). A naše rodiče učitelé pro změnu mlátili bůhvíčím, takže se zdá, že asi každá generace dětí musí ve škole zažít nějakou formu mučení. Mimochodem, do té školy se synem musím jezdit MHD a v ní mě zaujal nápis na mikině jednoho pubertálního školáka: „Korona je jako škola. Musíš si tím projít.” Taky názor… To, že v autobuse jsou na sebe lidé nalepení, protože je v ranní špičce strašně málo spojů, ale očividně nikoho z koronaexpertů nevzrušuje (udržet odstup 2m je nesmysl, člověk je rád, když udrží odstup alespoň 2mm alespoň od jednoho z pěti cizích lidí na sobě). Vládní experti ale naštěstí chrání mé zdraví jinak - tím, že mi zakážou, abych si při procházce zpět domů mohla popíjet kávu s sebou v kelímku! Tak jak se ta nemoc vlastně přenáší? Úzkým kontaktem s nakaženým člověkem nebo nakaženým kelímkem???
No nic, raději zpět ke škole. Mí synové mají nejradši knížky Davida Walliamse (ne, není to překlep, opravdu se píše jinak než Robbie), protože mají dobrý příběh, spád a vtip. V jedné z nich je popsána jistá paní Treifová, která vaří ve školní jídelně různé „chuťovky“, jako například: Housenčí vývar, Pečeně z přejetiny, Slizový koláč nebo Rizoto s lupy. Musím se přiznat, a teď to myslím naprosto vážně, že bych mnohem raději snědla některé z jejích jídel, než znovu ochutnat oběd z naší komunistické školní jídelny před 30 až 35 lety. Pravda, jídla se honosila vznešenějšími názvy, které ale zdaleka neodpovídaly realitě.
- „Játra na cibulce, dušená rýže“ – tvrdé a nechutně hořké pravidelné kostky (zřejmě z hovězích jater) pokryté bílou blánou a tvrdá, slepená rýže politá UHO.
- „Hovězí pečeně, vařené brambory“ – klasika a nejčastější jídlo vůbec. Flaksa nepravidelného tvaru, uprostřed vystouplá široká žíla, na okrajích blány a mezi tím úzký proužek něčeho hnědého (to asi byla ta „pečeně“) doplněné o žlutou kejdu různých stupňů tvrdosti od kamene po břečku, samozřejmě politá UHO.
- „Pečené rybí filé, vařené brambory“ – vyschlý a několika směry zkroucený 0,5 až 1 milimetr tlustý plátek čehosi plný kostí, příloha viz bod 2.
A tak bych mohla pokračovat v jídelníčku odpadního jídla donekonečna. A vrcholem ironie byla stěna v jídelně pokrytá obrázky smějících se dětí a nápisem: „Dětem to nejlepší!“ Hladovění byla ta milosrdnější cesta, která ale vždy nebyla možná. Když se před okénko postavila korpulentní obrýlená soudružka Prokopová ve své modré zástěře s bílými puntíky a výhružným ukazovátkem, nikdo nesměl vrátit nic víc, než prázdný talíř, jinak nemohl domů. Ti drzejší schovávali oběd všude, kam se dalo – pod ubrus, do kapsy, do vázičky s umělou květinou (myslím, že i ta pak dokázala uvadnout), ale já, hodná a vzorná holčička jsem se opravdu pokusila „to“ všechno sníst. Neměla jsem to dělat. Bývaly to tak hrůzné zážitky, že ani po těch 35 letech mé trauma nevymizelo. Doteď nemůžu jíst vařené hovězí, vepřové, nebo pečené kuřecí stehno, protože se mi z nich zvedá žaludek, a to doslova. Nejradši mám všechno, co jsme nikdy v jídelně neměli (naštěstí je toho dost): kuřecí prsa, kuřecí křídla, kuřecí játra, vepřová kotleta, vepřový steak, ražničí, losos… Školní jídelna mého syna naštěstí vaří jako průměrná restaurace a jsem šťastná, že on alespoň tahle traumata zažívat nemusí. Tohle je rozhodně ten nejpropastnější rozdíl mezi mou a jeho školou, protože jinak se toho moc nezměnilo, a to i když počítám vyučování online, které už je teď pasé.
Za chvíli už nám ale škola zase končí, protože jsou tu dlouhé vánoční prázdniny. Na vánoce všem přeji, ať jejich kapr, salát a cukroví chutnají lépe, než jídlo z mé školní jídelny, a ať jediný, kdo pod stromeček dostane jako hlavní dárek sváteční balíček respirátorů, je náš pan ministr.
