Samoobslužné pokladny alespoň ukazují, jak jsme my zákazníci okrádáni

Samoobslužné poklady jsou teď snad všude a hlavním důvodem samozřejmě není nová služba zákazníkům, ale jen nová možnost ušetřit – na počtech zaměstnanců a jejich platech.

I když jsem nikdy nebyla prodavačka, o své předchozí zaměstnání jsem přišla z naprosto stejného důvodu, a to kombinací využití nových technologií a ‚donucením‘ zákazníků, aby se určité věci naučili dělat sami. Soucit s bývalými prodavačkami a bojkot těchto pokladen mě opouští ve chvíli, když vidím, jak se u jediné pokladny s živým člověkem tvoří fronta delší než za komunistů na banány. Odhodlám se k samo-obsloužení v momentě, když si všimnu, že se právě uvolnila jedna, kde lze platit i v hotovosti a zároveň se modlím, aby to alespoň dnes šlo bez problémů a neslyšela jsem ten otravný zvuk upozorňující na selhání a neviděla ještě otravnější blikající červené světlo. Ze začátku vše vypadá dobře, jenže pak to přijde. Prášek do pečiva. Nejspíš váží tak málo, že váha vůbec nezaznamená, že jsem tam něco položila. Volám prodavačku, ta vše spravuje a rychle odchází. A já zase rychle zjišťuji, že ty prášky jsem vlastně vzala dva. S tím druhým je to samozřejmě úplně stejné. Takže zase hledám prodavačku, která je mezitím u někoho jiného. „Promiňte, ale mám ten prášek ještě jeden…“ Uf, snad už teď bude vše bez problémů. Vybírám nějakou sladkou taštičku, název i obrázek sedí, pokládám ji na váhu a – opět slyším nenáviděný zvuk. „Co je to tady proboha za hlupačku,“ představuji si, co si o mě právě teď myslí prodavačka, jen s nahrazením vulgárních slov, když ji znovu volám k sobě. K mému překvapení mi vysvětluje, že chyba není u mě. Pokladna mi to nebere, protože pekařský výrobek má málo náplně, a tak váží míň, než by ve skutečnosti měl. Výborně. Takže se v podstatě šidí zákazníci. Přestože pravda vyšla najevo, žádnou slevu nedostávám. A tak pokládám na váhu dva šátečky. V ten moment už mám chuť tu pokladnu roztřískat, přestože ona za to nemůže, a jen ukazuje pravdu. Má stará známá za mnou znovu přichází a s úsměvem na rtech mi vysvětluje, že pečivo má opět podváhu, že se to děje skoro pořád a oni s tím nic nezmůžou. Konečně můžu zaplatit. Vkládám bankovku, kterou mi pokladna vrátí. Nezaplaceno. Zkouším to znovu a znovu, protože na své pětistovce nic vadného neshledávám. Nakonec to vzdávám. Jsem vděčná, že i přes další selhání neslyším ten odpudivý zvuk a nevidím blikat červené světlo, a rezignovaně zaplatím kartou.

Z obchodu odcházím s pocitem znechucení. Jedni lidé ztrácí práci, aby se jiní lidé nervovali s něčím, co funguje špatně, a nakonec zjistili, že jsou vlastně okrádáni. Kam to ta naše republika vlastně spěje?