Je těžké se v tom vyznat. Z jedné strany se na vás z médií valí – Tragédie! Česká republika vymírá! Kdo nemá děti, způsobí ekonomický kolaps A z druhé – Planeta je přelidněná! Tragédie! Kdo má děti, způsobí její zničení
Je to vlastně taková malá válka mezi dvěma tábory – zapřisáhlými odmítači dětí a příznivci svobodného života na straně jedné, a těmi druhými, kteří by zase chtěli, aby nejlépe všechno bylo tzv. rodinného typu. Jak je možné, že nenabízíte bungee jumping i pro kojence??? Proč není v každé komnatě zámku dětský koutek, když už chudáci děti nemůžou skákat po tom starém nábytku a výklad je nudí???
V mládí jsem působila jako jasná jednička (tedy, že patřím do prvně jmenované skupiny). Pokaždé, když do vlaku přistoupila škola či školka, raději jsem vstala a s úsměvem přešla do jiného vagónu, aby mě to nenutilo vyskočit za jízdy z okna. Ale přesto jsem vždycky děti chtěla, protože ty moje přece budou úplně jiné. Budou úžasné a dokonalé, protože budou mít dostatek lásky, úplnou rodinu a rodiče, co na ně nebudou nikdy kašlat. Moje děti se nikdy se ani vzdáleně nebudou podobat těm cizím křičícím monstrům, co se takhle chovají, protože je rodiče odkládají k televizi/počítači a cpou hranolky a sladkostmi. Úplně vidím, jaký měl tehdy Bůh záchvat smíchu, a jak se musel výborně bavit tou mou neskonalou naivitou. Byla jsem tak zavřená v té své bublině idealismu, že jsem se ani nebála porodu, a snad i proto byl tak snadný. Můj muž ho ani nestihl, protože ho v porodnici ujistili, že mně jako prvorodičce to bude trvat nejméně 12 hodin, a tak si může v klidu zajet domů pro věci. No budiž, sekli se jen o 11 a půl hodiny...
Idylka ale netrvala dlouho. Nedokázala jsem pochopit, proč můj dokonalý blonďatý andílek pořád brečí a odmítá spát v postýlce, zatímco ostatní mimina jsou tak hodná. Byla jsem rozpolcená jako Jackyl a Hyde. Hormony a pudy ve mně ho milovaly, zatímco rozum ho nenáviděl za to, že mě nenechá vyspat a nic mi nedovolí. Bylo to hrozné období. Doktoři a vědci pro to mají milion diagnóz, od baby blues až po poporodní deprese. Na druhou stranu, když někomu vezmete spánek, svobodu a volný pohyb, nebyl by na diagnózu spíš ten, kdo by se při tom všem cítil šťastný a v pohodě??? Mé nejkrásnější chvíle života tehdy byly, když jsem dala dítě manželovi a šla sama na nákup. Pár lidí se sice divilo, proč tím nákupním vozíkem plným jídla neustále pohybuji k sobě a od sebe, jako bych měla kočárek a uspávala dítě, ale když něco děláte automaticky, zvláštní vám to nepřijde.
A potom, když si myslíte, že to nejhorší už máte za sebou, tak přichází fáze „výchovy“. Abych řekla pravdu, přestávám věřit, že se dítě vůbec dá nějak vychovat. Naopak je jasné, že si děti dokážou vychovat rodiče. Všem těm obchodníkům a dealerům, kteří jsou přímo školeni na to, jak vyzrát na zákazníka a nedat mu šanci, se dokážu mnohem lépe ubránit než svým dvěma manipulátorům předškolního věku. Místo detailního vysvětlovaní výhodnosti nabídky, jim stačí dokola opakovat „Mami, prosíííím…“, dělat psí oči, a vyjednávat minimálním snížením požadavků, které je pro mě ale vždycky nakonec smrtící. Matka roku ze mě nikdy nebude…
Takže mít či nemít děti?
Mít děti je NÁDHERNÝ POCIT…. když spí, nebo hned jak se za nimi zavřou dveře.
Mít děti vás UDĚLÁ SILNĚJŠÍM… stejně jako všechny hrůzy a katastrofy, které přežijete.
Mít děti je NEJVĚTŠÍ BOHATSTVÍ… stačí si spočítat, kolik peněz jste do nich dali, a zjistíte, že jste vlastně miliardáři.
A nějaké zápory? Ano, děti vám vezmou svobodu, ale jak říká můj oblíbený hrdina: „Freedom is just another word for loneliness“. Takže ať se každý rozhodne podle svého uvážení. Já už si kdysi vybrala a teď toho rozhodně nelituji. (Ano, přiznávám, obě moje děti teď spí).
