Bez dětí by byl asi můj život prázdný. Teď mluvím jen o sobě, někdo to může mít jinak a je to jen jeho věc. Ale stejně díky bohu že už vyrostly a jsou z domu. To je život

Právě jsme to probrali v práci: Katolíci musí mít 4 děti, nevěřícím stačí 3. dvě děti jsou za rodiče, třetí za bezdětné a 4.na kněze nebo do řádu. Děti jsou skvělé, jen jejich ryzost nás dnes překonává, musíme se ženou hájit každý náš prostor. Děcka už máme předospělé (nad 18 a to 5).

Ale podívejme se na to i z druhé strany.

Uznávám, že za prvních pár let života si človíček může připadat, až na případy nějakých těch odřenin, plácnutí přes zadek a podobných nepříjemností, poměrně šťastný.

Ale to trvá skutečně jen relativně krátce, neboť potom jej začnou, místo hraní si na pískovišti, pobíhání po ulicích, stavění sněhuláků a podobného vyplňování času všelijakou zábavou a lumpárnami, nutit k chození do školy, včasného vstávání a plnění všelijakých nudných povinností, což poté automaticky přejde do situace kdy člověk si musí najít nějakou tu obživu, chodit do práce a hledat způsob jak si sám zajišťovat prostředky k obživě.

Ale kdyby jen to. Vždyť navíc je mu část výdělku z ním vytvořených hodnot různým zdaněním sebrána a slouží mimo jiné i na to aby byla použita na důchody a třeba i na nějaké bonusy jako se o tom letos hovoří, kdy penzisté dostanou ke konci letošního roku snad ještě navíc nějakou nehoráznou sumu korun.

A přitom my, mladá generace, co jsme takto postiženi sami ani nevíme kdy, a zda se při zvyšování věku odchodu do penze vůbec něčeho takového dočkáme.

Takže já ze svého pohledu to považuji za nezodpovědné, ba dokonce troufnu si říci za jakousi škodolibost ze strany té předchozí generace.

Ono je to vlastně úplně fuk. Ať se člověk v tomto dilematu rozhodne jakkoli, stejně jej každé z obou rozhodnutí pošle na úplně odlišnou cestu životem, zcela nesrovnatelnou s variantou opačnou. Je to jedno z těch rozhodnutí, při němž na rozcestí člověk definitivně opouští své druhé já, které se vydá jinudy a už se spolu nikdy nesetkají. Proto nemá ani moc smysl se ptát, jak se to druhé já ve svém životě má. Na to už se člověk odpověď nikdy nedozví. Takže s dětmi je to jako třeba s hrou na klavír: pokud to člověka baví a líbí se mu to, nechť se tomu věnuje klidně celý život, jistě bude odměněn krásami a poznáním, které nemá ten, kdo si cestu ke klavíru nenašel. A koho klavír neoslovil, ten jistě nalezne zase krásy jiného druhu někde jinde. Nejhorší ale je se domnívat, že klavír musí okouzlit úplně všechny a ti, kteří jim okouzleni nejsou, jeho kouzlo nechápou.

Ano, je fajn když máte tu možnost se rozhodnout. Někteří jí bohužel nemají. Důvodů může být hned několik. Někdo se pak realizuje prací, jiný se stará o opuštěná zvířata.

Za život jsem si vytvořil spoustu bonmotů. Zjistil, že s vyjímkou vědeckých objevů, nic nového vymyslet nelze. Stačí se pak pouze obeznámit. Tam poté patří i oblast dětí. "Být - či nebýt" - "Mít - či nemít" ? A proč jsi člověče vlastně žil ? Co sis od toho vůbec sliboval ... ?

Na to zase navazuje otázka pro každého z nás - "Pravda, zemřeme všichni - Je pouze na nás samotných, jak dalece se přitom chceme znemožnit". Následuje - "Žít - užít" ? Já si vybral - "Děti, jako nejvyšší hodnota všeho". Není problém děti uživit - Je problém dítě vychovat. Pořád dokola - Mal děti, malé starosti - velké, velké. Dítě plně pochopí rodiče své - Až prostřednictvím dětí svých ... ! .

Mj., tak oponuji i Jehovistům, když mi slibují ! Pravím - "Již nesmrtelným jsem" ! Budu žít ve svých dětech, stromech a postaveném obydlí. Co mi má být - ještě nabídnuto ? Je fantastické, že zhruba tak nějak odpověděla i nebohá matka - Milada Horáková. Dopisem, ze své Cely smrti před popravou.

Zhruba - "Svítá ! Ptáci venku zpívají - jdu s hlavou vztyčenou. Nermuťte - Budu všude, na polích - lukách. Vrátím se k vám přes vaše syny" . Stačí se obeznámit !

Nedá mi to, abych nezareagovala. Ano jistě, žijeme dál prostřednictvím svých dětí, pro které jsme krváceli, skutečně i v přeneseném slova smyslu. Ovšem to neřeší zánik vlastního vědomí, zánik mého vlastního já. Jak to je se dozvíme až na onom druhém břehu, nebo se možná nedozvíme nic. Ale jak zpívá Landa, tu šanci si nedám vzít.

Dobrá otázka. Dosti často přemýšlím, proč se lidově řečeno někomu děti vyvedou a má z nich jen radost a vedle bydlící třeba jen problémy.

A přitom výchova a podmínky jsou srovnatelné.

Po zkušenostech, které mám, bych se jako znova mladý a stojící před tímto rozhodnutím, velice ale velice rozmýšlel. Důvodem není moje sobectví, vždy jsem dával dětem, fauně kolem vše a radostně, jen obava co je v mládí postihne, co nezvládnou atd......