Smutný svátek: Den lidských práv

Dnešní den je slaven napříč světem jako Den lidských práv. Skvělá příležitost, aby lidé o lidských právech řečnili, vyhlašovali rozličné ceny a kritizovali některá porušování lidských práv. Dokonce i někteří biskupové o tomto promluví v médiích, možná i v kostele…

Osobně vnímám Den lidských práv jako jeden z nejsmutnějších dnů v roce, připomínku smutné skutečnosti. Těžko bychom hledali dobu, kdy se o lidských právech mluvilo více, než dnes. Zároveň bychom ale našli jen velmi málo okamžiků v dějinách, za kterých byla lidská práva tak hromadně a systematicky pošlapávána. A kdy bylo téma lidských práv tak hrubě zneužíváno.

Je velmi smutným faktem, že jsme došli do doby, kdy největším nepřítelem lidských práv jsou právě (samozvaní) ochránci lidských práv. Kdy tzv. ochrana lidských práv poskytuje záminky pro likvidaci lidských práv. Kdy západní politici kritizují vybraná porušování lidských práv u jim nepohodlných zemí, ale ignorují často i nohem horší porušování lidských práv ve vlastních zemích, jehož jsou často i významnými pachateli, či u svých spojenců. Tento systém vícero metrů je tak odporný, že se z něj musí zvedat žaludek každému slušnému člověku, který má alespoň trochu přehled.

Mnozí dnes oslavují Všeobecnou deklaraci lidských práv, přijatou v roce 1948. Je pořád zde, je stručná a srozumitelná, je pořád stejná a je to fajn. Jenže je tu takový malý problém. Znění Všeobecná deklarace lidských práv se sice nezměnilo, ale její význam je ve vícero bodech už úplně jiný, než v době jejího vzniku, neb četné smlouvy a snahy různých radikálních aktivistů změnily význam slov v ní obsažených. Například smysl čl. 12 je dnes často vykládán úplně jinak, než v roce 1948, a je jednou z hlavních záminek nejen pro nabourávání náboženských práv, ale dokonce i pro likvidaci ochrany rodiny, kterou měl posilovat. Krásně celá schizofrenie vytane v projevu zmocněnkyně pro lidská práva Moniky Šimůnkové, která chválí stručnost a jednoduchost deklarace, jejíž formulace bez problémů pochopí každý běžný občan. Přitom na konci textu jmenuje seznam některých témat, v nichž se naše společnost nedokáže shodnout, včetně zásadních otázek souvisejících s právem na život. Čímž sama přiznává to, co je zjevné – že deklaraci sice jsou schopni porozumět všichni běžní občané, naneštěstí jí ale na mnoha místech každý rozumí po svém…

Mluvil jsem o přístupu mnoha metrů. Západní politici dnes zuřivě napadají africké země za to, že odmítají uznat neexistující práva sodomitů, na druhé straně evidentní porušování nejzákladnějších lidských práv křesťanů je většinou ponechává chladnými. Koneckonců, mnozí sami aktivně pracují na pronásledování křesťanů a potlačování jejich nejzákladnějších práv. Prezident USA Barack Obama, vlastník Nobelovy ceny míru a enormní chuti k válčení, kritizuje porušování lidských práv v Íránu, sám ale je velkým nepřítelem práva na život i náboženských svobod, který doma i ve světě ve jménu neexistujícího „práva na potrat“ zuřivě válčí za svobodu vraždění nenarozených a likviduje právo na výhradu svědomí. Ve jménu „ochrany lidských práv“ se podílel na útoku na nedemokratickou Lybii, ale nedělá mu problém vojensky spolupracovat s Indonésií, Afghánistánem či Pákistánem, ačkoliv tyto státy dlouhodobě páchají pomalou genocidu svých křesťanských menšin.

Jak jsem výše napsal, v médiích a kostelích se na téma lidských práv tento týden jistě vyjádří i biskupové. Doufejme, že až budou mluvit o porušování lidských práv v Severní Koreji či Íránu, že nezapomenou výslovně upozornit na dnes nejpronásledovanější skupinu – své křesťanské bratry a sestry. A že nezapomenou zmínit témata aktuální v jejich vlastní zemi či na Západě vůbec – vraždění nenarozených, euthanasii a výhradu svědomí. Snad nebudu opět zklamán.

Článek vyšel i v časopise Duše a hvězdy, kde je možné se k němu vyjádřit v moderované diskusi.