„Proč má KDU-ČSL tak málo voličů? Ateisté a agnostici ji nevolí, protože si myslí, že to je křesťanská strana. A křesťané ji nevolí, protože vědí, že to není pravda.“ Tenhle bonmot jsem poprvé vyslovil krátce po eurovolbách, kdy KDU-ČSL sice uspěla a obhájila dva mandáty, ovšem jen díky nízké účasti a propadu velkého počtu hlasů. Nejsem si jist, jak moc je vtipný, ale o jednom nepochybuji: je pravdivý.
Neplánovaný odchod ze Sněmovny je pro KDU-ČSL tvrdou ranou, v jistém smyslu ale může být pro stranu požehnáním, pokud jí otevře cestu k efektivní reformě. To ovšem vyžaduje alespoň základní schopnost sebereflexe. Je jí ta strana ještě vůbec schopna? Odpověď na tuto otázku rozhodne o jejím osudu.
Každopádně chce-li ta strana přežít, musí okamžitě přestat se stále brutálnějším testováním otázky „Co naši skalní voliči ještě snesou?“, které minimálně posledních 8 let vytrvale praktikuje, a pustit se do radikální reformy sebe sama. Jako jeden z vytrvale testovaných skalních konzervativních voličů této strany si teď dovolím specifikovat, čím se pro nás stala KDU-ČSL minimálně dočasně nevolitelnou.
Nejprve – v čem to nebylo. Tedy: vaz KDU-ČSL nezlomila Kalouskova TOP 09, do níž odešel jen zanedbatelný zlomek voličů, ani nepřízeň médií, která nebyla o nic větší, než v předchozích volbách. Její ztráty nelze vysvětlit ani poukazem na to, že všechny parlamentní strany ztratily – každá ztratila hlasy z konkrétních důvodů, kvůli konkrétním chybám a neřestem. To platí i pro lidovce. Na vině není ani vysoká účast, ani vymírání lidoveckých členů a voličů.
Abychom pochopili, co se stalo, musíte si uvědomit jednu zásadní věc: už v roce 2006, kdy KDU-ČSL získala 7,22 %, ji velká část voličů – konzervativních křesťanů (odhaduji to tak na třetinu celkového počtu) volila se zaťatými zuby, jako „bohužel nejlepší možnost“, „východisko z nouze“ či „stranu, která si asi zaslouží ještě jednu šanci“. A proč tuto část strana definitivně zklamala? Protože svou šanci zahodila, protože zradila ideje křesťanské politiky a protože přesvědčila ty, co ji volili jako východisko z nouze, že východiskem není. Nyní shrnu ty největší úlety.
První zásadní chybou strany bylo, že se začala profilovat jako silně proevropská až eurohujerská strana. Naštvala tím spoustu svých voličů, nicméně to by se ještě dalo přežít, byť s odřenýma ušima. Ale bohužel, testování přešlo do dalších fází a přišly mnohem horší věci.
První skutečně drtivý úder svým „voličům z nouze“ strana zasadila v případě reformy zdravotnictví, zejména pak Zákona o specifických zdravotnických službách (dále ZSZS). V podstatě lze říci, že její vládní reprezentanti schválili rozšíření interrupcí a zparchantění výhrady svědomí, čímž vyloženě zradili své pro-life voliče, z nichž mnoho je volí právě a jen protože jsou proti potratům. KDU-ČSL později tvrdila, že za to mohou zrádci, kteří pak odešli do TOP 09, což je ovšem lež, neboť celé věci se účastnili i Jiří Čunek a (byť krkolomě a oklikou) i Cyril Svoboda. Poslanci lidovců sice nakonec zachránili, co se dalo, ale to už celý dojem nedokázalo napravit.
Sjezd ve Vsetíně byl druhou drtivou ranou – zvolení Svobody bylo vyloženým výsměchem konzervativním křesťanským voličům. Strana si vybrala za předsedu člověka, který byl spoluzodpovědný za fiasko popisované o odstavec výše a který měl jako bonus na krku soud o dědictví s katolickou charitou. To už byl vyloženě sebevražedný akt, protože i kdyby Svoboda ukázal sebevětšího politického génia (což se ale nedalo očekávat, protože strana se už jednou přesvědčila o tom, že je jako předseda podprůměrný), pro konzervativní voliče KDU-ČSL byl jednou pro vždy zdiskreditovanou postavou. Projít s ním v čele do Sněmovny by byl výkon hraničící se zázrakem, ovšem Svoboda se jal pilně pracovat na likvidaci své strany, ničíce poslední zbytky nadějí.
Nápad spojit se před volbami s euroliberály exeuroposlankyně Hybáškové patří k těm, které se vzpírají jakékoliv analýze. Přes veškerou snahu jsem nepochopil, jak mohlo někoho napadnout něco tak idiotského a jak je možné, že to nikdo nezatrhl. Buď komplet celé vedení KDU-ČSL zešílelo, nebo se potvrdilo rčení, že zoufalí lidé dělají zoufalé věci. Jediné téma, v němž si ty dvě strany sednou, je eurohujerství – které ovšem, jak už jsem zmínil výše, je pro mnohé voliče KDU-ČSL všechno, jen ne sexy. V bioetických a společenských tématech je EDS pro křesťany doslova ztělesněním všeho zla (potraty, LGBT ideologie, snadné rozvody…) – příslib Hybáškové, že nebude v bioetické oblasti hlasovat proti KDU-ČSL, nemohl tyto voliče uklinit, tím spíše, že si dobře pamatovali kauzu ZSZS a nebyli si už jisti ani tím, jak bude hlasovat sama KDU-ČSL. Spojení s ideologickým nepřítelem považovali za další otevřenou zradu – a koneckonců nejen oni – tomuhle spojenectví se právem vysmíval kde kdo, včetně LGBT aktivistů. Svoboda navíc vše korunoval mimořádně stupidním výrokem, když se v jednom rozhovoru pobouřeně vyjádřil v tom smyslu, že mu vadí, že někteří příznivci lidovců jsou proti Hybáškové, jako by ji jiný pohled na některé věci nějak diskvalifikoval, čímž tázajícího se redaktora poněkud překvapil.
Další olej do ohně lilo Sdružení žen KDU-ČSL, když se postavilo za povinné kvóty pro ženy na kandidátkách, což rozhodně nemohlo konzervativní voliče nijak potěšit. Sdružení žen se navíc v této věci zaštítilo Svobodovou podporou, takže to někteří voliči vnímali jako náhled opravdu velké části KDU-ČSL, což nejspíše nebyla pravda. Každopádně to ale vyvolalo roztržku mezi SŽ KDU-ČSL a MKD a konzervativní část lidoveckého elektorátu si udělala další poznámku na seznam důvodů, proč KDU-ČSL nevolit.
Svoboda pokračoval ve svém sebeztrapňování, když rozjel osobní kampaň v Praze (výjimečně docela dobře), aby se po zjištění, že Praha pro lidovce nikdy nebude rájem, urychleně stěhoval do Hradce Králové a do Prahy poslal Hybáškovou. Kdyby tak rozhodil karty na začátku, mělo to určitý smysl, takhle se jen zesměšnil, protože to všichni vzali jako zbabělý útěk. Nejspíše oprávněně.
Za této situace předvedl Svoboda svůj naprosto šílený trik v již zmíněném sporu s charitou, kdy se ve stylu chytré horákyně odvolal-neodvolal. Nevím, je-li tak lačný po těch penězích, nebo jestli definitivně zcvoknul, ale každopádně tohle už byl asi konec. Nu, ale ještě zbýval poslední velký šrumec.
Za situace, kdy stranické preference šly zaslouženě do kytek a KDU-ČSL měla program, který vynechával významnější závazky v bioetické oblasti, Svoboda, který asi již tušil, že tentokráte průzkumy nejspíše vůbec cinknuté nejsou, udělal definitivní pitomost, když sice slíbil HPŽ ČR, co všechno udělá v bioetických otázkách, odmítl ale tento slib zveřejnit, o zařazení do programu nemluvě (viz ZDE). HPŽ ČR, kterému došla trpělivost, jeho dopis zveřejnilo. A celá řada konzervativních pro-life voličů, která by to, nebýt všeho výše zmíněného, patrně přešla jako typickou lidoveckou zbabělost , dospěla k závěru, že je KDU-ČSL definitivně podvádí a zrazuje: že Svoboda prostě normálně lže, aby získal podporu v pro-life voličů, a v bioetických otázkách už na lidovce není spoleh vůbec.
Koneckonců, copak Pithart neřekl, že KDU-ČSL žádné protipotratové tažení neplánuje? Neřekla Věra Luxová, že potrat je věcí ženy? Nekritizovala Marie Jílková dokonce i pouhý pokus o otevření debaty o potratech, se kterým přišel David Macek? Nemá Roman Línek pocit, že straně by prospělo odčernoprdelnění? Nekasal se Cyril Svoboda tím, že bude „lidovecký Obama“? (Obama je takový potratářský fanatik, že mu nedělá problém ani infanticida dětí, co náhodou přežily pokus o potrat částečným porodem.)
Jak moc se ještě nakonec do výsledku voleb promítl schizofrenní přístup HPŽ ČR, které na jedné straně lidovce podkopávalo svým brutálně cinknutým hodnocením politiků a na druhé straně podporovalo MUDr. Tomáše Preiningera, kandidujícího za lidovce na Vysočině, si netroufám hodnotit, ale spíše bych řekl, že dost negativně. Za takovýchto okolností se člověk musí divit, že KDU-ČSL získala vůbec dost hlasů na příspěvek na činnost, i to je malý zázrak.
Co říci závěrem? KDU-ČSL se musí rychle a efektivně zreformovat, protože na návrat do Sněmovny bude mít jen jeden pokus. A jestliže dříve si mohla strana na cestě k přežití vybrat mezi odkřesťanštěním a křesťanskou obrodou, dnes už zbývá jen křesťanská obroda, neboť tu první možnost jí sebrala TOP 09. Nikde jinde už prostě místo není.
Článek vyšel i v Aktualitách Duší a hvězd
