Proč jsou homosexuální svazky velice škodlivým nesmyslem

Státem uznávané homosexuální svazky, ať už jsou nazývané "registrované partnerství" či dokonce "manželství", představují jeden z nejviditelnějších a společensky nejnebezpečnějších příznaků rozkladu naší civilizace. Jejich nebezpečnost přitom spočívá nejen v tom, že takové svazky jsou nesmyslné a podporují amorálnosti, ale (a chtělo by se říci zejména) v tom, že sama jejich existence je přímým a jednoznačným útokem na manželství a rodinu, neboť se neobejde bez totálního a ve svých důsledcích katastrofálního předefinování těchto pojmů...

Je třeba si uvědomit, že manželství je svátost a posvátná smlouva mezi mužem a ženou, základem o který se opírá rodina. A rodina je základní jednotka společnosti, prostor a společenství, v němž přicházejí na svět a jsou vychovávány děti. A to je ten důvod, proč stát nějak organizuje a institucionalizuje manželství a uděluje mu privilegia (ano, spíše se jedná o privilegia, než práva) - aby podpořil tradiční a klasickou rodinu coby ideální a staletími prověřený způsob pečování o další generace. Vůbec to není o sexu nebo o vztahu dvou či více lidí.

Pokud si výše uvedená fakta uvědomíme, dojdeme ke dvěma zásadním poznatkům.

Za prvé: Homosexuální manželství a homosexuální rodina nemohou nikdy existovat, maximálně můžeme vytvořit něco, co bude ubohou a ostudnou karikaturou těchto pojmů. Z homosexuálního "manželství" či "rodiny" prostě nikdy žádné děti vzejít nemohou. To je prostě fakt. A jelikož tedy tento svazek nemůže naplnit účel rodiny, tedy právě tu vlastnost, pro kterou manželství dostalo svá privilegia, naprosto neexistuje důvod, aby je měl také.

Za druhé: Pokud stát i přesto bude utvářet homosexuální "manžele" a "rodiny", zcela tím změní obsah těchto slov. Z extrémně významné instituce, která měla za účel přivádět na svět další generace a pečovat o ně, kde dítě bylo vším, kde bez dítěte vlastně žádná skutečná rodina nebyla, se stává víceméně bezvýznamné společenství dvou lidí, co spolu (snad) spí a (snad) se mají rádi - a mají na to lejstro. Z dítěte je jen bezvýnamný volitelný doplněk, který lze koneckonců nahradit psem, tarantulí či teletem. Nebo cizím dítětem, co stát bude mít povinnost dodat, aby byl dojem dokonalý...

Děsivé důsledky nového pohledu na manželství a rodinu, který se snaží prosadit LGBT aktivisté a jejich příznivci, krásně ilustruje mimořádně hloupý a řekl bych až zvrácený výrok, se kterým přišel exprezident Václav Havel. Ten reagoval na bohužel o jediný hlas přehlasované veto prezidenta Klause použité proti zákonu zavádějícímu registrované partnerství ostudnou replikou, že lidovci a Klaus chápou rodinu jako teletník, jako místo, kde se býci připouštějí ke kravám. K tomu lze říci jen jedno. V rodině se nerodí telata, v rodině se rodí děti. Panu Havlovi se možná zdá těžké rozlišit mezi dítětem a teletem, ale snad se najdou lidé, kteří chápou, že je zde natolik zásadní rozdíl, že Havlovo přirovnání je něčím naprosto nepřijatelným a příšerným.

Děti jsou naše budoucnost. To nejlepší a nejdůležitější, co po nás zůstane. Pečování o ně a jejich výchova patří k nejdůležitějším úkolům našeho života. A nedílnou součástí tažení za uznáním homosexuálních svazků je rázné popření této zásadní pravdy - jak nám Václav Havel bez uzardění přímo a naplno řekl. Jistěže je manželství a vztah rodičů též o lidských vztazích, jistěže je i o sexu, ale upřímně - tohle stojí (a má stát) dost mimo zájem státu. Protože jde o věc, kterou nelze lajnovat, o niž se starají manželé sami, do níž stát nemá mluvit.

Samozřejmě je možné namítat, že šíření homosexuálních svazků není příčinou, ale spíše důsledkem úpadku rodiny. Možná, ale každopádně se ocitneme ve smrtící spirále, kde tento důsledek zapřičiňuje další propad. Jistě to zapadá do sebevražedné mentality společnosti umírajícího Západu. Společnosti, která jako celek rezignovala na pravdu, na povinnosti, smysluplné prožívání života i zabezpečení vlastního přežití. Ale opravdu si přejeme tak neslavně a hloupě skončit?

Pokud ne, možná je čas se za rodinu nějak postavit. Třeba takto.

Příspěvek vyšel i v časopise Duše a hvězdy, kde o něm lze (slušně) diskutovat.