Jsou věci, nad kterými může člověk plakat nebo se smát. Případ Romana Polanského poskytuje materiálu co hrdlo ráčí pro obě možnosti. K pláči nutí člověka pohled na naprosto zničenou morálku evropské společnosti a především evropského filmového světa, který se skrze film a televizi bohužel stále ještě významně podílí na výchově lidí. K smíchu pak člověka může přivést pokřivený metr evropských médií, který je natolik nepřehlédnutelný, že už nic jiného než smích vzbudit nemůže.
Připomeňme si fakta: Polanski v USA před 33 lety omámil a znásilnil tehdy 13letou dívku. Existují určité nejasnosti ohledně vyšetřování a dohod mezi ním, obžalobou a soudem, každopádně Polanski uprchl z USA ještě před dokončením velmi malého trestu ve strachu z obnovení procesu a trestu mnohem většího.
Kvůli hrozbě zatčení a vydání do USA se mohl Polanski pohybovat jen ve velmi omezené části evropského prostoru, někde byl v bezpečí, někde byli velmi laxní. Loni v září ale zdánlivě spadla klec – Polanski byl zatčen ve Švýcarsku a USA požádaly o jeho vydání. Nyní Švýcarsko rozhodlo, že Polanského nevydá, což odůvodnilo navýsost zvláštně: prý „se nepodařilo vyloučit, že by v žádosti o vydání mohla být chyba„.
Evropská média a evropský filmový svět nyní výskají nadšením (Hollywood byl a je mnohem střízlivější, za což mu patří čest). Mluví o tom, jak hrozně Polanski ve svém fešáckém domácím vězení trpěl, jak bylo jasné, že to je nezákonné zadržení, že ho mají Američané nechat na pokoji a že je krásné, že konečně zas může točit filmy.
Je až směšné, když se člověk podívá, že tyto neuvěřitelně nechutné orgie amorálnosti, svévolně a protizákonně pardonující znásilnění nezletilé, probíhají ve stejných médiích, která u skandálů spojených s katolickou církví nekompromisně prezentovala postoj, že provinilci se mají všemi prostředky pronásledovat až k hrobu a cokoliv mírnějšího je neomluvitelné selhání spravedlnosti (viz absurdní řev nad zjištěním, že církev nedokončila proces laicizace u umírajícího kajícího se provinilce).
Co na závěr? Navzdory amorálním médiím, bezcharakterním filmařům i prezidentu Sarkozymu říkám: Polanski patří do basy.
Poznámka: Vyšlo i na Duších a hvězdách.
