Do jisté míry jsem vděčný ministru Schwarzenbergovi za jeho nadšenou podporu Pussy Riot, poněvadž jí krásně odhalil své pokrytectví…
Možná si ještě vzpomenete, jak jsem s Ondřejem Vaněčkem, redaktorem Res Claritatis, a Petrem Jurčíkem, předsedou MKD, sestavil Petici na podporu pronásledovaných křesťanů. Pan Schwarzenberg se k ní postavil velice vlažně. Mimo jiné se vymlouval na to, že ČR je malá a slabá a měla by se tedy angažovat v podpoře pronásledovaných křesťanů skrze silnější iniciativy Evropské unie…
Kdo má nějaké ponětí o Evropské unii, ten ví, že žádné významné iniciativy tohoto typu nevyvíjí a to se nezmění minimálně do té doby, co bude v čele její diplomacie stát “rudá baronka” Ashtonová. A nejspíše ani poté. Pravda, je třeba přiznat, že Schwarzenberg poté podpořil iniciativu ministra Frattiniho. Moc úsilí ho to nestálo – nebyl jejím předkladatel a jako ministr členské země EU se k ní vyjádřit musel. Deklarace, která byla pro odpor některých liberálů, socialistů a samé Ashtonové přijata až napodruhé, pochopitelně neměla žádný podstatný efekt. Čímž se Schwarzenbergovy síly vyčerpaly.
Nyní se objevil proces s Pussy Riot a najednou už ČR slabá není a osobní intervence nejsou najednou bezcenné. Zatímco vraždění a z domovů vyhánění křesťané nestojí ministru Schwarzenbergovi pomalu ani za slovo (pokud zrovna na jejich účet hloupě a cynicky nevtipkuje), třech ruských výtržnic poprávu souzených za znesvěcení chrámu a šíření náboženské nenávisti se zastával ještě dříve, než byly v řádném procesu odsouzeny. Podepisal petici, vyjádřil jim obdiv (opravdu si zaslouží obdiv ministra civilizovaného státu osoby, které “v rámci tzv. politického protestu” znesvěcující kostely a provozující skupinový sex v muzeu za přítomnosti školní výpravy?) a po vynesení rozsudku pak česká diplomacie oficiálně “vyjadřovala hluboké znepokojení.”
Myslím, že srovnání chování pana ministra Schwarzenberga a jím vedené české diplomacie v případu Pussy Riot a v případech pronásledovaných křesťanů říká vše, co potřebujeme vědět. Kdysi se mne kdosi ptal, jestli vůbec někdy Západ, k němuž se počítáme, pronásledovaným křesťanům nějak pomůže. Řekl jsem, že se tak nestane do té doby, dokud se křesťané nezačnou chovat jako křesťané, tj. dokud je osud jejich pronásledovaných bratří nezačne opravdu zajímat a dokud v souvislosti s tím nezačnou jako křesťané volit. Což znamená i to, že politiky typu “pana knížete” přestanou považovat za volitelné.
Článek vyšel i na stránkách časopisu Duše a hvězdy, kde se k němu lze vyjádřit v moderované diskusi.
