O pohádkách

V tomto příspěvku bych se rád zabýval pohádkou, přesněji pohádkou pro děti. To upřesnění je důležité, protože pohádky nemusí být nutně pro děti, ale tím se tu nebudeme zatěžovat. Přemýšleli jste někdy nad tím, k čemu jsou takové pohádky dobré? Doufám, že ano, protože takovou otázku si člověk musí položit, pokud se ptá, je-li tato pohádka dost dobrá. Nebo jinými slovy – jestli si zaslouží, aby se s ní setkaly nějaké děti.

Pohádky nejsou jen uspávadlem či bavidlem dětí. Pohádky jsou první lekce o cti, spravedlnosti a slušném vychování, kterými se dětem nenásilně vštěpují morální hodnoty a měřítka pro společenské chování. A nezanedbatelnou roli hrají i  při kultivaci dětského jazyka a slovní zásoby. Pokud budeme dětem poskytovat špatné pohádky, jejich výchovu to značně poškodí.

Jak tedy rozeznáte dobrou a špatnou pohádku? No v prvé řadě by měla mít hlavu a patu a určitou jazykovou úroveň. A v druhé řadě, té nejdůležitější, by měla dětem vštěpovat ty správné hodnoty, podporovat dobré zásady a jevy a odsuzovat ty zlé. Což až příliš často neplatí.

Jsem teď nemocný a tak mám po dlouhé době televizi zapnutou déle než jindy (obvykle sleduji jen zprávy, výjimečně pak ještě jeden až dva pořady denně, pečlivě vybrané) a mohl jsem tak shlédnout pohádku “Král zlodějů“. A musím říci, že je to klasický příklad pohádky, která je velmi špatná. Proč?

Jde o filmovou adaptaci stejnojmenné pohádky bratří Grimmů. Na obhajobu těchto pánů je třeba dodat, že oni pohádky sbírali mezi lidmi a neomezovali se na výchovné pohádky pro děti. Tato pohádka i v původní podobě není ani nijak zvlášť kvalitní , ani přínosná z výchovného hlediska a spíše šlo o příběh pro pobavení dospělých (i když samozřejmě nelze vyloučit, že mohla sloužit jako výchovný prostředek těch, co své děti nechtěli vést zrovna poctivě)… Ovšem tvůrci filmového zpracování této pohádky si dali záležet na tom, aby ji učinili ještě mnohem horší.

Filmové zpracování nejenže stejně jako psaná předloha relativizuje závažnost krádeží, dělá ze zloděje pozitivní postavu a zesměšňuje kněze a víru v Boha, ale navíc ještě skrze přidané vhledy do hraběcí rodiny zesměšňuje konzervativní náhled na svět a výchovu dětí, disciplínu a ovlivnění výchovy hodnotami. Pokud bychom dětem pouštěli vícero pohádek takovéhoto typu, tak bychom dělali hodně proto, abychom zničili všechny zárodky a základy správné výchovy, kterých se jim dostalo.

Můžeme si oddechnout, že tahle pohádka je tak špatná, že se moc repríz nedočká a moc dětí neovlivní. Dejme tomu, ale problém je v tom, že takových pohádek je mnohem víc, včetně těch nejúspěšnějších. Můžeme vzpomenout na knihy Philipa Pullmanna, u nichž sám autor přiznává, že jejich cílem je vštípit dětem nenávist k náboženství. Ty jsou poměrně kvalitní a úspěšné, i když naštěstí nedosahují kvalit ani úspěchu Lewisových knih, vůči nimž se sice na jedné straně vymezují, ovšem na straně druhé se v nich mnohým inspirují. Mohl bych vzpomenout na jistě po řemeslné stránce vysoce kvalitní knihy Astrid Lindgrenové, které až příliš často podrývají v dětech úctu k autoritám, rodičům a institucím (zejména pak škole).

A bude hůř. Pohádky se dnes staly bojištěm o dětskou duši. “Temná strana” naší společnosti si je tohoto dobře vědoma a chystá se zahájit ofenzívu. Podle mínění europarlamentní Komise pro rovnost pohlaví by měly být z pohádek a dětských knih, které se objevují na školách, odstraněny ty, které podporují “genderové stereotypy”. Nahradit by je měly nové pohádky, kde se budou v pozitivních rolích objevovat homosexuální páry a další netradičně pojaté svazky a kde ženy budou zastávat i role tradičně přisuzované spíše nebo téměř výhradně mužům (podrobnosti anglicky ZDE).

Zapomeňte na “Tři oříšky pro Popelku”, za chvíli ji zakážou a dětem se bude coby hit pouštět jen pohádka “O Popelákovi”! I když vlastně ne, to by nebyl dost velký posun, musíme si nejspíše počkat na zbrusu novou pohádku “Princ a Popelák”…

Čánek vyšel i na stránkách časopisu Duše a hvězdy, kde se k němu lze vyjádřit v moderované diskusi.

Články s podobnou tematikou:

Jiří Černý: “Dobré filmy, cenzura a křesťané”

Ignác Pospíšil: “Lekce Zlého: Dobré příběhy bez Boha”