Machiavellismus není křesťanský

Křesťanství a jeho morálka mají jednu zásadu, kterou jeho okolí těžko přijímá, pokud je vůbec schopné ji pochopit. Vlastně ji mají zásadní problém přijmout i pochopit i všemožní sváteční a napůl „křesťané“. Ta zásada říká, že vedle morálně indiferentních skutků existují i skutky obejktivně dobré a objektivně zlé. A že NIKDY není možné konat zlo za účelem dobra. Že sebelepší úmysl nemůže omluvit objektivně zlé jednání.

Někdy mám pocit, že mnozí moji známí, a teď mluvím i o křesťanech, z nějakého mně nepochopitelného důvodu přeochotně zapomínají, že přes zlo žádné zkratky k dobru nevedou. Pozoruji je, často současné či budoucí politiky, a říkám si: jak si vůbec jenom někdo může myslet, že je možné dělat křesťanskou politiku nekřesťansky? Vždyť to je přece evidentní hloupost!

Rád bych zaapeloval na rozličné současné či budoucí křesťanské politiky ve všech stranách, aby se zamysleli nad tím, že jejich víra od nich vyžaduje křesťanské jednání 24 hodin denně a v každé situaci. Lhát, krást, podvádět, hrát si s černými dušemi, dělat asociální a morální politiku či politiku oklešťující právo na život, plést si politiku s výnosným byznisem či prostředkem k podpoře svého byznisu – to vše je hříchem a jednáním s křesťanstvím a křesťanskou politikou neslučitelné. Dokonce i tehdy, když mají tyto techtle mechtle v rámci vnitrostranické politiky posloužit „něčemu dobrému“.

A v poslední řadě – hříchem je i dělat úmyslně špatnou politiku, ať už z osobních, stranických či ideologických důvodů. A nejednat, když je jednat třeba.  Ať už jde o neotevření hranic křesťanským uprchlíkům ze zemí, kde jsou křesťané vražděni, úmyslné přehlížení nutnosti zasáhnout proti kriminalitě, hazardu či exekutorské mafii, tunelování českého zdravotnictví nebo prostě jen vylepšování životních podmínek vlastní profesní skupiny či spřátelených kruhů, na účet všech ostatních. Politici mají čestně a spravedlivě řídit stát tak, aby co nejlépe a nejspravedlivěji fungoval. To je jejich úkol. A taky svatá povinnost…

PS: Tato poznámka není zacílena na žádnou konkrétní stranu – zcela obecně se týká všech křesťanů (či „křesťanů“) v ČR a české politice.

Článek vyšel i v časopise Duše a hvězdy.