Křesťané jsou nejpronásledovanější skupinou v tomto světě. Jejich pronásledování má mnoho podob. Od příležitostné diskriminace a zatím ještě jen poměrně lidsky se tvářícího útlaku ze strany stoupenců antidiskriminační a LGBT ideologie a tzv. „ochránců lidských práv“ západního světa až po vyložené mučení a vraždění, které ve „svých“ zemích praktikují především muslimové, komunisté, ateisté a hinduisté.
Někde se pronásledování křesťanů maskuje jako řádění úzké skupiny extremistů, se kterým nemůže vláda nic dělat (viz poslední masakry v Iráku). Ve skutečnosti to samozřejmě není pravda, protože bez minimálně tolerantního přístupu k těmto akcím ze strany velké části společnosti by řádění tak velkého rozsahu po tak dlouhou dobu nebylo možné realizovat. Koneckonců – vidíte někde zástupy tzv. umírněných muslimů či hinduistů, kteří se vražděných křesťanů zastávají? Já ne.
Nicméně pak zde máme státy, které se ani neobtěžují předstírat, že s pronásledováním křesťanů nemají nic společného. V Pákistánu byla odsouzena k smrti křesťanka za údajné rouhání se proti proroku Mohamedovi, kterého se měla dopustit tím, že na nátlak, aby přestoupila k islámu, reagovala odpovědí, že „zatímco Ježíš Kristus trpěl na kříži a zemřel pro lidi, prorok Mohamed nic tak významného neučinil“. Ona sama se hájí, že nic takového neřekla, ale i kdyby to řela – copak tohle je nějaké rouhání a urážení proroka? Co potom není?
Všiměte si, že Pákistán je strategický spojenec „křesťanských“ Spojených států amerických v boji proti fanatickým muslimům z Al Kajdy a Talibanu. Patrně to tedy bude jeden z těch států, co je ovládají „umírnění muslimové“? Ale proč zůstávat jen u něj? Nedávno americký prezident Obama, který o sobě tvrdí, že je křesťan (čemuž se ovšem může příčetný člověk jenom smát), pracoval na zlepšení vztahů s Indonésií. Tisk oznámil, že se to daří – pronásledování křesťanů v této zemi tedy zřejmě nebude dobrým vztahům na překážku. Koneckonců – s takovou Čínou se přátelí všichni…
Jedním z největších hříchů současných křesťanů je jejich nezájem o osudy jejich souvěrců v zemích jako jsou Irák, Pákistán, Indie, Indonésie, Čína, Vietnam etc. Měli bychom to změnit. Tak s tím začněme. Vidím tři směry, jak můžeme přispět:
a) tlakem na dotyčné země, aby od pronásledování upustily či mu efektivně bránily – posílat protestní dopisy a e-maily na jejich velvyslanectví a další úřady, klidně i telefonovat a osobně navštěvovat, pořádat demonstrace
b) tlakem na naše vlastní politiky, aby intervenovali: katolický premiér a ministr zahraničí jsou idálními osobami, na které se obracet. Ačkoliv všichni víme, že tu víru příliš vážně neberou (oba podporují propotratovou legislativu), přece si občas na dobré křesťany rádi hrají, tak ať z toho něco je. Přesvědčujme je e-maily, telefonáty, dopisy, návštěvami v reálu i na jejich facebookových profilech, demonstracemi – ať vidí, že to po nich opravdu chceme a že jestli budou na toto kašlat, tak jim to ve volbách spočteme. A samozřejmě i všichni další politici hlásící se ke křesťanství by měli být angažováni. A konekonců i ti nekřesťanští
c) tlakem na naše politiky, aby naše země přednostně přijímala křesťanské uprchlíky ze zemí, kde jsou křesťané pronásledováni
Pro začátek se třeba zaměřme na Irák a Pákistán. Irák, tam už asi má smysl jen starost o c), ale v případě Pákistánu mají snad smysl všechny tři cesty. Bratři souvěrci, vzhůru do toho! Křesťanství je pořád početně nejzastoupenějším náboženstvím na světě, nemusíme – a NESMÍME!!! – nechat své bratry a sestry trpět a umírat bez pomoci!
Kontakty na:
Petra Nečase
Karla Schwarzenberga
Pákistánské velvyslanectví
Vyšlo i v časopise Duše a hvězdy
