A čo som mal s nimi robiť, keď sme im postrieľali rodičov?

Na dnešek připadá smutné výročí, jedno z těch, která by opravdu neměla existovat. Právě před 65 lety, v noci z 18. na 19. června 1945, se v katastru Horní Moštěnice odehrála nejbrutálnější a nejodpornější masová vražda v moderní historii Moravy, známá jako masakr na Švédských šancích.

Je to událost, na kterou bychom neměli zapomínat a která by nás měla přivést k zamyšlení. Výše zmíněný masakr byl dílem regulérních jednotek Československé armády. Jeho oběťmi bylo 265 lidí: německé, maďarské a slovenské ženy, děti a starci. Okradení a povraždění bez soudu a bez důvodu.

Organizátorem masakru byl poručík OBZ Karol Pazúr, muž s temnou minulostí a ještě temnějším příbuzenstvem, který se tak pokoušel vylepšit svou nepříliš dobrou pověst  a kádrový profil. Zpočátku to fungovalo – po masakru byl povýšen. Před soud se (jako vůbec jediný pachatel) dostal až v roce 1947, víceméně jen protože se celá událost dostala do zahraničního tisku.

Slovenský soud odsoudil Pazúra na sedm a půl roku. Muž, který nikdy neprojevil sebemenší pochybnosti nebo lítost, měl ještě tu drzost se proti rozsudku odvolat. Chtěl být osvobozen, protože prý dělal jen svou práci, taková byla doba, dělalo se to přece běžně… Ti postřílení byli prý zrádci a kolaboranti…

Co byl Pazúr za osobu, nejlépe osvětluje věta, kterou jsem vybral za titulek. Je to součást Pazúrovy obhajoby u soudu, vysvětlení, proč k popravovaným „zrádcům a kolaborantům“ přiřadil i nemluvňata. Vyšetřování neprokázalo žádný vážný prohřešek u žádného z povražděných, naopak se prokázalo, že někteří z nich podporovali Slovenské národní povstání a že Pazúr velmi dobře věděl, že o kolaboranty a zrádce nejde.

Pazúr byl nakonec v roce 1949 Nejvyšším vojenským soudem v Praze odsouzen ke 20 letům vězení. Marně se dovolával svých komunistických přátel  – do zahraničního tisku se dostaly některé skandální výroky jeho obhajoby a mocný ministr informací Václav Kopecký nařídil jeho odsouzení s tím, že pokud nedostane adekvátní trest, zahraniční tisk nikdy neuvěří, že vraždění nemluvňat nepatří mezi běžné chování československého vojáka.

Nicméně komunisté na Pazúra nezapomněli: po dvou letech byl potichu amnestován, kriminál opustil obtížen novými zásluhami (coby agent StB v něm donášel na politické vězně), obdržel slušnou penzi, řadu vyznamenání, dekret o tom, že je zasloužilým členem protifašistického odboje, a nakonec i teplé místečko vysokého funkcionáře Svazu protifašistických bojovníků. Pro StB špehoval až do své smrti v roce 1986.

Proč to celé připomínám? Abych těm, kteří to nevědí, připomněl, že dějiny jsou složitější, než bychom je chtěli mít, a že Češi a Slováci rovněž mají své stíny, za které se ještě patřičně neomluvili. Mrtví, o kterých zde píši, by si jistě zasloužili pomník stejně, jako občané Lidic. Na místě masakru však žádný pomník nestojí. Měl by stát. Jako upomínka na zločin, na jeho nepotrestání. Na démony, které lidi v sobě mají, bez ohledu na národnost. A my bychom se měli modlit, aby už navždy zůstali uzamčeni.

Článek vyšel i v Duších a hvězdách.