V Indonésii se od euro-asijských míšenců očekává, že z nich vyrostou modelky a herci. Je to pěkná blbost. Asi taková, jako kdybyste řekli, že všechny Brazilky chodí po ulici v bikinách. Jenže většina mých vrstevníků, česko-indonéského původu, toto očekávání splnilo.
O oslavě 17. narozenin mé kamarádky, tehdejší vyhlášené fotomodelky v Jakartě, jsem již psala. Nebo spíš o jejím tatínkovi, který naši partu představoval svým vysoce postaveným přátelům. Nedělalo mu potíže představovat našeho kamaráda, dětskou filmovou hvězdu, který za svůj výkon vyhrál indonéského Oscara. Nebo další kamarádku, která tehdy právě vyhrála soutěž „Cover Girl“ známého časopisu. Moji nejistou puberťáckou dušičku, navíc rozjitřenou hormonální nerovnováhou a rašícími pupínky, na dlouhá léta dopředu rozhodila věta, kterou mě onen tatínek uvedl.
„A tohle je Karolina…ona je…,“ odkašlal si, aby získal čas. „…ta je ze všech nejchytřejší.“
Možná proto jsem o pár desítek let později v Praze tak podrážděně reagovala na slova jisté slečny Kováčové, která uchvátila Jiřího Paroubka. Pamatujete si to? Blonďatá tlumočnice prohlásila, že na panu ex-premiérovi nejvíc obdivovala sexy mozek. Proto si ho vzala. Ve světle mých zkušeností jsem tato slova považovala za chabý pokus obhájit neobhajitelné. Klasická situace, kdy starší (mocný, majetný muž) opouští rodinu a bere si o 20 let mladší ženu. Jakýpak sexy mozek, že?!?
Není to tak dávno, kdy jsem podlehla stereotypickému syndromu žen. Chtěla jsem po partnerovi, aby mi sdělil, jak moc se mu líbím. Soudě podle jeho smíchu, dost jsem ho pobavila. Když ale viděl, že to myslím vážně, hluboce se zamyslel. Pak vítězoslavně prohlásil: „Tvůj mozek je neodolatelný!“
Dobře, nečekala jsem, že bude vzdychat nad mými dlouhými nohami, které beztak nemám. Nebo že by řekl, že mu připomínám Jennifer Lopez, jeho idol krásy. Konec konců ani její klenuté pozadí nevlastním. Mohl ale zmínit něco na způsob mého úsměvu, nebo očí, nebo…znáte to. Jenže on řekl mozek! Říct, že jsem v tu chvíli viděla rudě, by bylo hluboce podhodnocené. Já totiž měla před zrakem Jiřího Paroubka. A nebyl to pěkný pohled.
Můj přítel je ze Slovenska, kde také žije. O starodávné Paroubkové kauze neměl nejmenší ponětí. Nejen proto jsem mu odpustila.
Všechny tyto příhody by zůstaly zapomenuty nebýt nedávné plavbě na lodi z indonéského ostrova Lombok na ostrov Flores. Měla jsem tu čest doprovázet několik zralých pánů a jednu paní na jejich cestě za dobrodružstvím spatřit komodského varana. Líné odpoledne a večery jsme trávili na palubě (většinou bez oné dámy, které bylo špatně) klábosením o cestování, ekologii, milenkách, jižním kříži. Na konci pobytu mi vesměs, byť každý zvlášť a každý svým způsobem sdělili jedno a totéž. Vysekli poklonu, obdiv a náklonnost mému řídícímu orgánu.
Tentokrát se rudá vidina Jiřího Paroubka neobjevila. Možná byli oni pánové na lodi hodně přesvědčiví. Možná (určitě!) stárnu. Ale nejspíš jsem si konečně naplno uvědomila, že jsem vyrostla do věku, ve kterém dokonalý časopisový look pozbývá na hloubkovém magnetismu. A že v rukou, nebo spíš v hlavě, třímám mocnou zbraň, na kterou z nouze a možná z nedostatku invence upozornil před více než třiceti lety tatínek kamarádky.
Nejen proto hrdě hlásám do světa – zaplať pánbůh, že mi není 20! A Petře Paroubkové se zpětně omlouvám.
