„Ve společnosti jsou dva tábory. Do první patří lidi, kteří dospělou ženu bez muže obdivují. Ti ostatní, a těch je většina, takovou ženu litují!“ To mi loni napsala kamarádka na facebook. Procházela náročným rozvodem, řešila péči o tři děti. Ale ze všeho nejvíc ji trápil fakt, že po 15 letech manželství bude bez partnera. Ze všech stran k ni proudilo povzbuzení: za a) že to zvládne (fakt: byla a je velice nadaná), za b) že bez manžela na tom bude mnohem lépe (fakt: onen pán byl sice hodně majetný, ale disponoval psychopatickými tendencemi) a za c) že rozvodem získala prostor pro seberealizaci (fakt: byla vychovaná tak, že svatba = největší úspěch ženy). Jenže ona byla v svých 38 letech poprvé v životě sama a před přátelskou podporou upřednostnila většinový názor uvedené v úvodní větě tohoto článku.
Nebylo to jediné moudro, které mi bylo loni podsunuto. 14.2.2014 jsem na sociální síti zveřejnila nadšení nad onom dnem. Odezva byla okamžitá. Zasypaly mě názory, pravidelně omílané i v prosinci, při každoročním souboji mezi Ježíškem a Santa Clausem. Určitě je znáte (a možná i říkáte): nepatří to do „naši“ tradice, je to trapná komerce, je to kýč…
Prostě nic nového pod málokdy vykukujícím českým sluncem.
Nemám nic proti procházkám po Petříně nebo proti líbání pod rozkvetlou jabloní, třešní, či jakýmkoliv stromem. Zaujalo mě ale jedno vehementní tvrzení, ke kterému se přidala většina: „Valentýna nepotřebujeme. Nám stačí 1. máj“.
Stačí. To slovo mi rok vrtalo hlavou (ano, občas jsem zpomalená…). Ale pak mi v polovině letošního února o počítačoví displej cvrnkl článek v on-line magazínu FC Class. Autor v něm tvrdil, že den Sv. Valentýna je muži nejvíce bagatelizovaný svátek. Nemůžeme si za tento názor náhodou my, ženy, protože nám stačí to málo, co se nabízí?
Před čtyřmi lety jsem na akci určené nadšencům kreativního psaní dostala úkol improvizovaně zahrát pacientku při vstupním pohovoru s panem doktorem.
„Co vás přivádí k nám?“ kolega „lékař“ ze sebe konečně vymáčkl otázku.
Měla jsem okno.
„Trápí vás něco?“
Pokrčila jsem rameny.
„Tak co tady vlastně chcete?“
Lezlo mi na nervy jeho předvádění. “ Jsem žena, rozumíte? Mám nárok nevědět, co chci!“
Spontánní odpověď účastníky kurzu náramně pobavila. Ale ono je to vlastně smutně pravdivé. My, ženy, jsme zvláštní tvorové. Málokdy víme, po čem vskutku toužíme. Neznalost vlastních snů nás činí nespokojenými. Příčiny pocitu nenaplnění svádíme na nedostatek času, výchovu rodičů, přemíru povinností, vymlouváme se na děti a partnery. Nedej bože ale, aby po našem boku nebyl žádný muž!
Máme strach pohlédnout vlastnímu nitru do očí, proto lačníme po uznání ostatních. Obáváme se odmítnutí a zklamání, a raději přešlapujeme u krmítka, kam nám ti „zkušenější“ podstrkují stravitelná zrnka předžvýkané moudrosti, které posléze papouškujeme.
Jaký je výsledek? Odmítáme barevné možnosti většího světa za ohradou bezpečné konformity. A tleskáme pár odstínům šedi.
