JAKARTA – 80. LÉTA
Byl hodně bílý. V zemi, která velebila (a stále velebí) světlou pokožku, to mohla být výhoda. Jenže A-čong měl šikmé oči. A po svých čínských předcích zdědil neschopnost vyslovit „r“.
„Nechej toho! Nebo se naselu!“ Nikomu neuniklo, že mu Slamet, třídní klaun, uštědřil další šťouchanec. Třída 6A se už po několikáté otřásla smíchem. A-čong vstal a vztekle odkopl židli, na které seděl. Smích ustál. Ale odveta se nekonala. Pak Sri, učitel indonéštiny, na základní škole SD Tarakanita v Jakartě vstoupil do místnosti a zahájil výuku. „Prasožroute!“ stihl procedit mezi zuby Slamet na adresu spolužáka. Ten se schoulil do lavice za mnou v zadním koutě. Za otevřeným sešitem si pěstí rozmazával slzy a nudle pod nosem. „Co čumíš?“ vztekle zasyčel, když zpozoroval můj pohled. Moje pozornost nebyla žádoucí. PRAHA - 90. LÉTA Byl krásný letní podvečer a já kráčela Národní třídou v Praze. Znenadání se mnou srovnal krok holohlavý mladík. A nejen to. Přitiskl se ke mně ještě blíž. „Vypadáš jako prase!“ Jeho absurdní a nečekaný výrok mě rozesmál. Moje reakce ho ale zjevně nepotěšila. Zopakoval slova s větším důrazem a dodal, „Podívej se na sebe!“ Zmateně jsem se podívala na svoji bílou košili a tmavé kalhoty. „Táhni, odkud si přišla!“ nepřátelsky mi prskal do obličeje. Pochopila jsem. Mému samozvanému spolu-chodci nevadil můj kancelářský oděv. Solí v jeho očích mu byly moje asijské rysy a letním sluncem zvýrazněná tmavá pokožka. Ještě dlouhou dobu po tomto incidentu jsem si přála stát neviditelnou a vzpomínala na spolužáka A-čonga. SVĚT - 2014 Nobelovou cenu za mír získala Malala Yousafzai. Dívka, která pro vybočující názory neschytala urážlivá slova nebo nějaký ten pohlavek od spolužáků. Intelektuálně založená školačka došla vstříc přesně namířeným kulkám do hlavy. Přežila. A co neudělala? Neschovala se do kouta a nekultivovala v sobě pocit křivdy. A už vůbec se nestala neviditelnou. Naopak. Napsala knihu, začala se veřejně víc ukazovat, diskutovat i se státními činiteli. Vědomě ze sebe činí ještě větší terč. A já se v pohodlí svého bytu a v ochranném kruhu svých blízkých stydím. Teprve teď si v plné míře uvědomuji, že odlišnost v jakékoliv podobě je výsada, ne handicap. Je to i povinnost nesplynout s davem. Je to vrozený předpoklad, jak neusnout ve vlastní komfortní zóně, natož v té cizí. Jak se z vysoka vykašlat na to, co si myslí ostatní, co diktuje společnost. Je to jediná cesta, jak se vpasovat do podoby, která mi byla do vínku daná.
