Volba ruského prezidenta na vlastní kůži

Zatímco Američané dopředu neznají vítěze voleb, ale znají jeho budoucí pravomoce, v Rusku je to naopak. Tam znají jméno prezidenta, ale kdo bude skutečně vládnout, je ve hvězdách. Zastupitelská demokracie má své mouchy, ale bez otevřených voleb se mění v úplnou frašku. Rusko je toho zjevným příkladem. Nepohodlní kandidáti byli vyloučeni z voleb, mediálni prostor opanoval Putinův vyvolený nástupce Medveděv a další uchazeči plnili jen roli sekundantů, či užitečných idiotů, chcete-li.

Zastupitelská demokracie má své mouchy, ale bez otevřených voleb se mění v úplnou frašku. Rusko je toho zjevným příkladem. Nepohodlní kandidáti byli vyloučeni z voleb, mediálni prostor opanoval Putinův vyvolený nástupce Medveděv a další uchazeči plnili jen roli sekundantů, či užitečných idiotů, chcete-li. 

Politoložka Lilia Ševcovová, se kterou najdete na iDNES.cz rozhovor, říká ruskému systému "volená monarchie". Ta se vyznačuje tím, že sice zahrnuje některé prvky demokracie, ale současně dává slovo carské minulosti. Jaký je výsledek? Volby se mění z metody rotace moci na techniku jejího udržení, místo nepředvídatelné soutěže přichází veřejné schválení předem vybraného "monarchy". 

V Rusku nic zvláštního, vždyť sám Putin se dostal k moci stejným způsobem. V roce 1999 ho vytáhla Jelcinova "Rodina", která pomocí mediální kampaně rozdrtila případné rivaly - starostu Moskvy Lužkova a chvilkového premiéra Jevgenije Primakova. Z bývalého důstojníka KGB, jehož jméno si nikdo nepamatoval, udělala nejoblíbenějšího ruského politika. 

Dmitrij Medveděv je podobný případ. Putinův věrný právník bez vlastních ambicí, politický "no name", který nikdy nezastával volenou funkci, ani nepotřeboval opravdovou volební kampaň. Na státní útraty oblétl ruské regiony a všudypřítomné kamery vyhnaly jeho popularitu na pěkných sedmdesát procent. 

Aby nevznikla mýlka, tandem končícího Putina a nastupujícího Medveděva je v Rusku skutečně populární. Medveděvovo vítězství by se obešlo i bez zúžení bitevního pole (vyloučení kandidátů) a manipulací. S nimi je ale výraznější a hlavní otázka nakonec nezněla, kdo vyhraje, ale kolik lidí přijde dát Medveděvovi hlas. 

Rusy k Putinovu nástupci táhla vidina pokračování hospodářského růstu. Hlavní argument pro Medveděva proto zněl: blahobyt a stabilita. Může na ní ale Rusko spoléhat? Podle kritiků režimu určitě ne. Ceny rostou, nerovnost se zvyšuje a ekonomická krize je za rohem. Centralizovaný státní aparát, který dostává ze svého okolí jen ty informace, které ho uspokojují - jako třeba v případě volební účasti - na ni nebude umět reagovat. Jestli jsou Putin s Medveděvem zárukou stability nebo naopak, to se ještě ukáže. Pokud ale Rusové přijdou o svůj blahobyt, může vyjít najevo, jak si Medveděv stojí ve skutečnosti. 

Další voliči hlasovali pro Medveděva z nouze. Nevolili srdcem, ale zbytkovou metodou. Bogdanova z Demokratické strany nikdo nezná a nacionalista Žirinovskij je spíš kandidát blouznivců. Znovu se tak opakoval model z roku 1999: v souboji, kde je hlavním protikandidátem komunistický Gennadij Zjuganov, není možné prohrát. 

Americká paralela Místní během rozhovorů často srovnávali ruské volby s americkými. Mírná obsese. Zajímavé je, že každý si bral americké volby jako rukojmí vlastních účelů. Lilia ševcovová tvrdila, že mezi oběma existuje jeden zásadní rozdíl: zatímco Američané dopředu neznají vítěze voleb, ale znají jeho budoucí pravomoce, v Rusku je to naopak. Tam znají jméno prezidenta, ale kdo bude skutečně vládnout, je ve hvězdách.  

Pěstěný mladý reportér-profesionál z TV Rossija užívá americké volby jiným způsobem, který The Economist nedávno popsal jako "Acoství". Oblíbená strategie, jak se zbavit kritiky, nepoukazuje na rozdíly, ale na podobnosti různých jevů. "Copak si myslíte, že má každý kandidát na prezidenta USA otevřené dveře do Fox News?" reaguje na otázku, proč se na jeho televizní stanici nesmí objevit rozhovor s opozičníky z Jiného Ruska. 

Ruským volbám lze vytýkat kde co. Předem zpracovanou veřejnost i manipulaci s výsledky a účastí voličů (v Ingušsku prý opět přišlo k urnám přes 90 % občanů, ačkoli pozorovatelé napočítali jen 3,5 %). Sebeuspokojivé kazání se vztyčeným prstem je ale A) k ničemu a B) příliš snadné. Navíc neumožňuje vzít si lekci. Západní země mohou samozřejmě Rusko kritizovat, ale na místě je i kritika do vlastních řad. V Rusku se totiž nakonec v krystalické a zesílené podobě objevuje pouze to, co známe i ze zemí považovaných za standardní demokracie.

Tomáš Havlín
reportér iDNES.cz