Klapka, kamera aneb jak se točí školní bufety

Školní bufety, to je vážně kapitola sama pro sebe. Když jsem se rozhodla vyslyšet volání SOS některých čtenářů a o bufetech napsat článek, netušila jsem, že si při tom zároveň zahraju na televizní reportérku. Ale nakonec, proč ne?

Letošní prázdninovou „okurku" jsme v rubrice Studium vyplnili články o tom, že děti ve školách krmí ve školních jídelnách dost často pěknými fujtajbly. Nedlouho po tom mi v počítači pípnul tenhle e-mail: "Dobrý den, velice vítám jakýkoli test školních jídelen. Jen bych chtěla poprosit, zda by nebylo možné zorganizovat nějakou "kampaň" na téma "Co se prodává ve školním bufetu". Marně u nás na škole panu řediteli vysvětlujeme, že nechceme, aby naše děti jedly gumové bonbóny, pendreky, ochucený papír, párek v rohlíku apod., ale jemu to jednak nevadí, a že prý sortiment bufetu není v jeho pravomoci. Zdravím a přeji hezké léto. Monika". Bác, to je ono, řekla jsem si.

Na začátku září jsem svůj nápad přednesla na ranní poradě. Měl docela úspěch, jen prý by bylo dobré natočit k tomu krátkou reportáž. OK, proč ne, říkala jsem si.

Svět bufetů naruby

Najít na webu školní bufet, který dětem nabízí nezdravé věci, problém nebyl. Najít školu, kde tyhle zdraví škodlivé věci prodávají, a přitom nás tam ochotně pustí s kamerou, bylo také bez problému. Najít ale školní bufet, v němž se řídí podle zásad zdravého stravování, byl nadlidský výkon. Jeden takový se mi nakonec přece povedlo vygooglovat, natáčení ovšem odmítli. Nechápu, ale hledám dál. Narážím na školu, v níž je alespoň náznak snahy o "zdravost". Ředitel se domluvil s provozovatelem bufetu, že dětem nebudou prodávat kofeinové nápoje a žvýkačky. Lepší málo nežli nic, navíc souhlasí s natáčením. Takže skvělé.

Den před natáčením mi volají z redakce iDNES.tv a oznamují mi, že nemají redaktorku, která by mohla s kameramanem na reportáž o školních bufetech jet. A jestli bych tedy za ní nemohla zaskočit já. Hm, to je taky skvělé. No co, zahraju si na hvězdu iDNES.tv, říkám si. Otázky si připravím dopředu a mikrofon v ruce snad taky udržím. Alespoň se na chvíli dostanu "do terénu". Ráno před natáčením moje sebejistota dostává první trhliny, ale jdu do toho. Vyjíždíme s kameramanem směr školní bufety. Je to trochu napínavé, protože musíme najít uprostřed sídliště školu dřív, než začne přestávka. Mám obavy, že to nebude úplně tak jednoduché.

Nakonec se ale obávám zbytečně, kameraman (a řidič v jednom) má vynikající orientační smysl. Školu najdeme bez problémů, a ačkoli je zamčená na deset západů, podaří se nám do ní dostat. K bufetu nás taky zavedou. Kameraman si připraví nádobíčko a říká: „Natočím, jak zvoní." Dobrý nápad, jenže v téhle škole už nějakou dobu nezvoní. Místo onoho známého a příšerného drnčení tady oznamuje konec hodiny vcelku příjemná muzika. Ředitel školy mi později vysvětluje, že chtěli pouštět nějaké osvědčené hity, ale že prý by museli platit poplatky „Ose" (Ochranný svaz autorský), tak si nakonec vybrali kus veskrze neznámý.

Místo tužky a papíru mikrofon a kamera

Reportáž tedy zvoněním začínat nebude, to už vím. Modlím se tedy, aby alespoň  do bufetu dorazily nějaké děti. Naštěstí je hlad či chuť ze tříd vyžene. Vůbec není problém přesvědčit některé z nich, aby mi řekly něco na kameru. Říkám jim, ať se nebojí, že to nic není, že se jich jen zeptám, co si v bufetu kupují. Přitom se bojím víc než oni. Je to přece jenom moje premiérové natáčení. Ale dobře to dopadlo, otázky jsem nezapomněla, všechno klaplo.

Přečtěte si článek Zdravá výživa pronikla do učebnic, do školních bufetů zatím ne

Ve druhé škole máme u bufetu sraz s ředitelem školy. Ptám se ho, jestli nám odpoví na kameru. Souhlasí. Karambol přijde ve chvíli, kdy mu pokládám jednu z připravených otázek a chci, aby odpověděl totéž, co mi před pár dny řekl do telefonu. Ředitel ovšem říká něco úplně jiného. A tomu, co bych chtěla, aby v reportáži zaznělo, se obloukem vyhýbá...

Znervózním a snažím se rychle přijít na to, jak se ho na to zeptat znovu a líp. Nic mě nenapadá. Ředitel se na mě zmateně dívá. Určitě jsem rudá jako rak. Kameraman točí, ale nic smysluplného se mi ze sebe nedaří vysoukat. Nakonec nějakou otázku vypotím a rozhovor je u konce.

Bylo to strašné, můj žaludek hlásí přeháňky, zataženo a bouřky. To bude něco, až to přinesu do redakce...

Když se vrátím, volají mi z iDNES.tv, že nemají redaktorku, která by mohla jít na tiskovku k ministrovi školství Liškovi, ale že prý vědí, že se tam chystám, tak jestli bych to za ní nevzala... Uf... Tak to asi zas taková katastrofa nejspíš nebyla...

P.S. Jasně, že vzala!

Barbora Říhová, Studium iDNES.cz