Tak jsem konečně uviděl Čínu. Po deseti dnech na olympiádě

Až do minulé soboty jsem na dotazy z domova odpovídal, že dojmy z Pekingu nemám žádné, žil jsem ve zvláštním olympijském mikrosvětě a na okolní svět jsem pohlížel jen skrz okna. Z mašinérie novinářských autobusů, tiskových středisek, press tribun a media bufetů jsem poprvé vyskočil v neděli. Program olympiády byl z českého pohledu klidnější, mohl jsem zvolnit a opatrně nahlédnout do města. Konečně jsem tedy navštívil Čínu - v desátý den svého pobytu na olympiádě!

Na čínském trhu aneb smlouvat smlouvat smlouvat

Silk Market, neboli Hedvábný trh, je obří tržnice, do které by se pohodlně vešli všichni asijští prodejci z českého pohraničí i se svými stánky. Na pěti rozlehlých podlažích je namačkaný jeden obchůdek vedle druhého. V podzemních patrech se prodávají boty, kufry a hračky, pak jsou tři podlaží s oblečením a nahoře narazíte na obchody se šperky a hodinkami. Všude se smlouvá a smlouvá. Když nesrazíte cenu na desetinu původního požadavku, děláte špatný byznys. 

"Normálně jsou za patnáct set, ale vám je dáme za dvanáct," tvrdila mi prodavačka s botami v ruce. Mávl jsem rukou a jdu pryč, ale dvě trhovkyně se mi staví do cesty a snižují cenu. Osm set, pět, tři stovky... Až na kalkulačce vyťukaly poslední cenu: 150. Nakupovat se mi nechtělo, ale ze sportu jsem řekl: "Sto!" a namačkal jedničku a dvě nuly na počítačce. "Za sto!?" vyděsila se Číňanka a pod nos mi strčila jarmilky, jaké kdysi nosívaly naše spolužačky na tělocvik.

Tak nic, jdu pryč. "Stůjte, dáme vám je tedy za stovku." Teprve teď mě nechají boty vyzkoušet, ale jsou tvrdé a nesedí mi. Moc nevěřím, že logo Nike je pravé, a tak mizím. Boty v přepočtu za 250 korun oželím, ale jsem bohatší o zážitek.

Větší kšefty mají svá zvláštní pravidla. Když kupujete hodinky, tak na stánku jen vyhandrkujete cenu, a pak se jde do nejvyššího patra pro zboží. Tam se ocitáme i se skupinou dalších v kutlochu, který vypadá to jako pokerové doupě někde za barem. Maltský olympionik, který dorazil ještě před námi, kouří aromatické cigarety a kouř už malou místnost balí do svých závojů. Na stole leží kufřík se značkovým zbožím. Zákazníci se v hodinkách přehrabují, majitel posílá pro další bednu. Vydržím to jen chvíli, tenhle svět není pro mě.

Olympionici mezi trhovci

Víc mě baví courat mezi regály a sledovat ruch kolem. "Já v tom mám své peníze, nemůžu jít s cenou dolů," křičí obchodník a tlačí chlápky v brazilském olympijském úboru zpět do svého stánku. Další návštěvníci se chytí na značkové spodní prádlo. Kramářka si přečte "Russia" na bundách a spustí na ně ruštinou. Vzpomenu si na radu zkušených nenosit nic, co by mohlo odhalit můj původ, protože trhovci na každý národ zkoušejí jiné triky.

Olympionici jsou tady vůbec vděčnými zákazníky. Když jsem k tržnici přicházel, právě do taxíku nasedal český desetibojař Roman Šebrle. Na parkovišti stojí plno aut s označením "oficiální vůz olympijských hostů" za oknem a noviny před týdnem reportovaly o návštěvě amerického exprezidenta George Bushe staršího.

Zpátky na sportoviště 

Musím zpátky, večerní zápas našich basketbalistek se blíží. Od Silk Marketu se táhne dav lidí s velkými taškami, jak to známe jen v předvánoční Praze. I já s těmihle zástupy mířím do metra a těším se na další dobrodružství. České basketbalistky hrají s Čínou, a tak si představuji metro plné fanoušků s vlajkami, jako to znám u nás v Dejvicích, když se davy hrnou na Letnou. Jenže srovnávejte Peking s Prahou a olympiádu třeba s fotbalovou kvalifikací. Tady je návštěva takového zápasu jako dým z jedné cigarety pro zdejší smogové ovzduší. Prvního člověka se vstupenkou si všimnu stanici před výstupem, jinak si podzemí žije svým běžným životem. Pravda, po výstupu se už na cestu do haly ptát nemusím, stačí splynout s černovlasou řekou a plout s ní kupředu.

Návrat do mé olympijské izolace od zbytku světa není vůbec jednoduchý. Průchod od běžných diváků do novinářských prostor nemůžu najít, a tak za spikleneckého mrkání na hlídkující dobrovolnici musím překročit hrazení. Jsem zpátky ve světě novinářských autobusů, tiskových středisek, press tribun a media bufetů, ale věřte mi, už v programu olympiády vyhlížím okénko, kdy budu moci přeskočit přes bariéru zpátky mezi lidi. Byl to dneska totiž skvělý půlden.

 Jaroslav Beránek, Sport.idnes.cz, Peking