Kam kráčíš češtino aneb jak jsme mluvili vědecky sprostě

Domluvit si schůzku s šéfem Ústavu pro jazyk český Karlem Olivou nebyl problém. V ústavu totiž mají takzvaný prázdninový pracovní režim. "Já za vámi přijedu na kole," nabízí mi v telefonu. "Ale mám podmínku," dodává. Chce totiž přijet na kole, které je dražší než leckteré auto. "Musíte zařídit, aby mi ho u vás nikdo neukradl," vymiňuje si.  

V den našeho setkání naštěstí neprší, proto se s hlavou českých jazykovědců můžu posadit na zahrádce naší kavárny a od kola opřeného o stojan nás dělí jen pár kroků. Kolo je tedy zachráněno a rozhovor může začít.

Sprostá sranda Jedna z mých připravených otázek zní vcelku nevinně: "Jak se mění čeština?" ptám se. Karel Oliva přikyvuje a začne mi vysvětlovat, že se mimo jiné posunují významy slov. "Například se posunuje, což je velmi zajímavé, to, co se pokládá za vulgární a co nikoli," vysvětluje Oliva.

Ptám se na nějaký příklad. Tak se dostáváme k oblíbenému příkladu mého hosta, a to ke slovu "sranda". Mnoho lidí, vysvětluje mi Oliva, už asi dneska necítí souvislost se slovem, z něhož je "sranda" odvozena. Vypráví mi pak historku, jak dostal od babičky pořádnou facku, když slovo sranda slyšel ve školce a doma ho s nadšením přetlumočil.

V duchu si říkám, jestli se to slovo, které mě jako původní zdroj "srandy" právě napadlo, hodí nad mojí kávou a ředitelovým zeleným čajem vůbec vyslovit. Nakonec to radši obejdu. "A jak k tomu dojde, že se posune význam slova?" ptám se. "Prostě to někdo někde slyší. A třeba malé dítě to začne používat, aniž by se dovtípilo, že je to vulgární," míní Oliva.

"Trochu vás ale podezřívám, že jste o původu tohoto slova nikdy nepřemýšlela," vrací se ale ke srandě.

"Nepřemýšlela. Až doteďka. A obávám se, že už vím, jak to je," odpovídám. A bojím se, že mě u srandy sranda přejde.

"No srát!" pálí bez zaváhání můj host.  

Přečtětě si také článek Poslední reforma češtiny byla jako z pera tajemníků KSČ, lituje jazykovědec

Špaček by se červenal  Pak se dostaneme k dalším zajímavostem. Karel Oliva mě upozorňuje, že opět bude muset sáhnout ke slovům, která se v učebnicích etikety zrovna nenacházejí. "Jako se lékaři chtě nechtě dívají do takových částí těla, které běžně neukazujete, tak my se prostě musíme zabývat slovy, která se běžně nevyslovují," omlouvá se. Chápu to, i když vrchní český "etiketolog" Ladislav Špaček by se asi poněkud rděl. Mně aspoň zaskočilo kafe v krku. Třeba u tohohle: "Píča byla vlastně hrbolek a ještě před osmdesáti lety se tohle slovo běžně používalo," vysvětluje mi. Dosti souvisejícím příkladem takového „rapidního posunu významu" je třeba slovo "vypíčený", ale na detaily teď nemám - jsem ráda, že jsem ve zdraví vykuckala to kafe.

Nakonec si ale přecejen říkám: Když už jsme se dostali až sem, mohla bych se zeptat i na slovo, které mě u tohohle tématu napadlo hned na začátku. Jenže se mi nepodařilo nasbírat dost odvahy, a tak se o posunu významu věty "babička šukala po světnici" dnes nedozvím. Snad příště...

***

Pes jazykovědec  Dva dny nato řediteli Ústavu pro jazyk český volám znovu, protože jsem s ním zapomněla domluvit focení. "A všimla jste si, že nejsem zrovna moc fotogenický?" ptá se Oliva pochybovačně. Vysvětluji mu, že jelikož je to rozhovor s ním, jiná fotka než jeho tam být nemůže. Souhlasí. Ale slibuji, že mu text pošlu před vydáním k nahlédnutí.

Ještě večer posílám link článku a v e-mailu se omlouvám za fotku, kterou jsem v článku použila. Fotograf mi totiž ještě Olivovy fotky nedodal, tak jsem tam prozatím tedy "šoupla" auto se psem, ať je tam aspoň něco. Pes prošel bez potíží, zato drobných pravopisných nedokonalostí se pár našlo. "V rozhovoru s chemikem by se to sneslo, ale takhle by nám čtenáři vynadali. Oběma," omlouvá se mi za menší hromadu připomínek Oliva. A má pravdu.

p.s. Později jsme spolu mluvili ještě jednou. "Všiml jsem si, že už jste tu fotku vyměnila. A víte co? Teď, co jsem tam místo toho psa já, je to o poznání horší, nemyslíte?" loučí se. A víte, že já si to nemyslím, pane Olivo?

Barbora Říhová,  redaktorka rubriky Studium.idnes.cz