Oscar. Cena, která otáčí životy naruby. Čtyři kila zhmotněného úspěchu
a svět šílí. Teď zrovna po malé holce a uřvaném Irovi, aspoň tak duo
Markéta Irglová a Glen Hansard popisují někteří antifanoušci. Právě ti
totiž považují oscarovou píseň Falling Slowly z filmu Once za bezduchý
popěvek dvou toužebně mžourajících hrdliček.
Řadu týdnů jsem o úspěchu páru psala. Zjišťovala jsem termíny jejich domácích koncertů, mluvila jsem s Markétiným otcem, s kolegy jsme pátrali po pořadatelích festivalů, kde dvojice v létě vystoupí. Sledovala jsem, jak narozdíl od početné skupiny nepřejících čecháčků zahraniční média triumf omámeně komentují a snaží se zjistit podrobnosti "pohádky s dobrým koncem".
Není třeba hledat sedmero hor a sedmero lesů. Cesta z Irska (rodiště Hansarda) přes Valašské Meziříčí (rodiště Irglové) do největších sálů ve Spojených státech - včetně Radio City Music Hall v New Yorku (rodiště velkých dojmů) trvala irskému hudebníkovi bezmála tolik let, kolik svíček sfoukla jeho partnerka naposledy z dortu.
Poznámky z internetových diskuzí, v nichž kritici úspěch považují za omyl průměrných Američanů a geniální porušení soutěžních pravidel, ztrácejí na významu v momentě, kdy dvojici potkáte osobně. Ano, Markéta Irglová ignoruje módní trendy a je možné ji podezřívat z toho, že si svetry plete po nocích v teple sálajícího irského krbu, a co víc, dokáže v nich převzít sebeprestižnější ocenění. Ano, když se Glen Hansard rozvášní, vzrušeně křičí a připomíná bodrého kotlíkaře, který právě postavil stan na břehu Berounky.
V berlínském kostele Passionskirche, kde si dvojice v doprovodu muzikantů z Frames (Hansardovy domovské kapely) odbyla svoji evropskou pooscarovou premiéru, se dala pohoda krájet tak, že si každý odnesl domů velký kus a nikomu neubylo.
Psychicky zvracím z velkých slov, dojmů a gest týkajících se čisté lásky, víry, nadějí a všech těch líbivých slov, co zdobí průměrné narozeninové gratulace. Kterékoliv omleté klišé ovšem tato dvojice dokáže obrátit ve svůj prospěch.
Oddanost, obdiv a podpora, kterou si v každé minutě Glen s Markétou připomínají letmými pohledy, dojímá. Cynikům doporučuji vzít na jakékoliv české vystoupení, na nějž "pochopitelně" půjdou s despektem a touhou později říct "Já jsem říkal, že je to hnus", hromadu kapesníků. Takovou citovou ránu totiž dlouho nedostanou. Stačí se dívat, poslouchat a na nic si nehrát. Jak to dělají oni.
V době, kdy ani jeden z nich dávno nekontroluje vlastní čas, zůstávají stále stejní. Přestože by se z nich dala únava ždímat, ochotně po skončení koncertu odpověděli na otázky nejen mé, ale i trpělivých fanoušků. Dvěma z nich, které Markéta potkala hodinu před začátkem koncertu u vchodu do kostela, dokonce umožnila vstup přes listinu hostů, přestože bylo vyprodáno.
"Srdce je příroda, mozek je kultura. Od zrození spolu komunikují a nikdy se nedohodnou. U mě vítězí ta první. Někdy se mi to vymstilo, ale teď to funguje moc pěkně," vzkázal Hansard publiku.
Byla jsem na koncertě Glena Hansarda a Markéty Irglové. Líbila se mi každá minuta. Světe, zboř se!
Jana Záhorková
Kultura iDNES.cz
