Tuhle kytku jsme ještě neochutnali!

Kočičí záliba v zahradničení je všeobecně známá. Kočky na naši zeleň pravidelně dohlížejí, dle potřeby zkracují přerostlé rostliny, zkoušejí jejich pevnost šplhem vzhůru, odstraňují dle nich přebytečné květy, příp. kypří půdu v květináči.

Mám ráda kočky, vlastně už si život bez nich ani neumím představit.  Zrovna tak potřebuji mít ve své blízkosti něco zeleného (nemyslím absinth), ale protože nemám k dispozici zahradu, byla jsem nucená se omezit na pokojové a balkónové květiny. V minulém blogu jsem se zmiňovala, že kočky a kytky nejdou moc dohromady a při společném soužití přežívá buď jedno nebo druhé. U nás se jako trvanlivější a životaschopnější jeví kočky.

Přestože jsou kočky masožravci, nějakým tím zeleným salátkem občas nepohrdnou. Pro tento účel jsem jim pořídila speciální kočičí trávu a v akci místního UNI HOBBY (nebo jak se ten obchod teď jmenuje) také šáchor. Šáchoru se naše kočky starousedlice rozhodly udělit milost. Občas ukously nějaký výhon, vzápětí ho natrávený vrátily na podlahu, takže celkem úspěšně přežíval a dokonce se rozrůstal do šířky a především do výšky. Ovšem pouze do okamžiku, než se v naší domácnosti objevilo malé kotě, které šáchor sice nežere, ale loví jej. Přesněji řečeno – lovilo listy na konci dlouhých stébel. Ve skoku do výšky se zjevně usilovným tréninkem velmi zlepšuje, protože postupně ulámalo i ty nejvyšší výhony, které teď schlíple leží kolem květináče. Jsou ulovené, takže kotě už nezajímají. Kočičí trávu kočky občas ochutnávají, ale z neznámého důvodu je to nejvíc baví v noci nebo k ránu. Co s nimi takový salátek udělá, to je určitě všem majitelům koček známé. Je to ostatně jeden z důvodů, proč nemáme doma koberce. Omezila jsem se pouze na chlupaté předložky u své postele, které mi kdysi darovala máma, protože mám ráda, když do nich mohu ráno ponořit bosé nohy… Bohužel předložky milují i naše kočky, nebaví je totiž zvracet na laminátovou podlahu, ale pro tuto činnost dávají přednost měkkým povrchům jako jsou pelíšky, deky nebo třeba právě zmiňované chlupaté předložky. Když občas musím v noci na záchod, většinou tápu bytem potmě, maximálně si lehce posvítím mobilem, což se mně už několikrát nevyplatilo. Kočičí zvratky bývají většinou tekuté a moc pěkně se po nich klouže, přímo bruslí … až se občas divím, jaká pěkná salta a přemety jsem schopná předvést. Ovšem na výkon naší Cassie rozhodně nemám. Přestože byla vždy menšího a kulatějšího vzrůstu, povedlo se jí vyšplhat až na rampu nad barovým pultem kuchyňské linky, tam se pravděpodobně zakousla do lístku potosu a vzápětí jsem uslyšela známé dávivé zvuky. Na zásah bylo pozdě, vzápětí Cassie mohutným obloukem vyhodila obsah žaludku a úspěšně osprchovala celý kuchyňský kout.

Jako mnohem chutnější než kočičí trávu kočky vyhodnotily moje pokojové kytky. Zvláštní delikatesou jsou pro ně především ty kousky s dlouhými a úzkými listy, jako např. to, co kdysi bývalo dracénou či nolinou apod. Za takovými kytkami jsou kočky schopné vylézt v podstatě kamkoli, schovávání za jiné květináče nebo přesun do vyšších pater se ukázal být naprosto bez efektu. Jediné, co zabralo (zatím), byla ohrádka z pletiva, za kterou kamarádka schovává popínavou rostlinu na svém balkóně. Ovšem představa, že všem svým kytkám vyrobím drátěný příbytek, ve mně velké nadšení nevyvolává.

Jedna z našich kočiček co se kytek týče, vybíravostí netrpí. Podezříváme ji, že má potíže s identitou, protože se místy chová spíš jako pes, přesněji řečeno štěně a okusuje všechno, co se okousat dá, např. tlustý dřevnatý stonek bývalé dracény, kterou téměř rozdělila na dva kousky. Pokud jste ještě nikdy neviděli dracénu uprostřed olepenou náplastí, jste zváni. Po návratu z dovolené mi dcera se slzami v očích přinesla ukázat malý květináček s dárkem od své kamarádky  -  malým kaktusem. Přesněji řečeno – bývalým kaktusem. Až do tohoto okamžiku jsme si mysleli, že ostnaté kytky typu kaktus nebo aloe jsou před kočkami v bezpečí, ale byl to zjevně náš životní omyl. Jednoznačně jsme na zbytku bývalého kaktusu identifikovali stopy Casiiných zubů. 

Kočka mé kamarádky pravidelně velmi šikovně okusovala listy šeflery a potom je nosila své majitelce jako trofej. Jestli šeflera její láskyplnou péči přežila, to mi není známo, ale kočka asi neměla moc na výběr – myši se v bytech totiž nevyskytují (většinou), jinak by určitě nosila své majitelce raději zakousnuté myši.

Dospělé kočky se naštěstí trochu zklidnily a kytky je už tolik nezajímaly, zato koťata jsem vyhazovala z květináčů nepřetržitě. Nejraději se tam schovávala v okamžiku, kdy jsem kytky zalila a hnědými tlapkami nám potom vyzdobila byt. Oblíbené byly i kotěcí honičky spojené s během přes překážky, v tomto případě překážky (rozuměj – květináče s kytkami) většinou skončily na podlaze dnem vzhůru. Koťata mi tímto způsobem úspěšně vyklopila všechny oblíbené kvetoucí fialky.

O nejlepší zážitek na téma „kočky a kytky“ se postaral náš sotva odrostlý kocourek. Bydleli jsme tehdy v pronajatém třípokojovém bytě, jako ložnice mi sloužila část obýváku, kam se kromě skříní už vešla jen matrace položená na zemi, od další části pokoje oddělená vzrostlou datlovou palmou. Odešla jsem do koupelny, abych naložila do pračky svlečené ložní prádlo, a když jsem se vrátila do své miniložnice, spustila jsem pravděpodobně až nelidský řev (soudě podle toho, že obě děti nejen zvedly hlavy od svých počítačů, ale dokonce se přiběhly podívat, co se to děje). Když spatřily obrovský krtinec na mé čerstvě povlečené posteli a kytku vyhrabanou z květináče v poloze ležmo, bylo jim vše jasné.

O kočičím nadání pro zahradničení by mohl, kdyby mohl, jistě dlouze povídat i můj táta. Bydlel ve starém domku na venkově a polodivoké kočky, volně pobíhající venku a nocující na půdě na seně, mu v důchodu dělaly společnost. Rády pomáhaly při rytí záhonků a s oblibou chodily kontrolovat, jestli dobře zasel do půdy semena, příp. správně nasadil sazeničky. No uznejte, exkrementy se přece nejlépe a nejsnadněji zahrabávají do čerstvě nakypřené půdy!

Na druhé straně – co může být hezčího a fotogeničtějšího než kočka v přírodě mezi kytkami?