A vy tady čekáte s čim, pani?

Panickou hrůzu z bílého pláště naštěstí nemám. Navíc jsem byla až donedávna celkem zdravý člověk, takže se mi úspěšně dařilo se lékařům vyhýbat. Hrůzu mám spíš z předpeklí, kterému se říká čekárna.

Podle doporučení ministerstva zdravotnictví by v optimálním případě nemělo čekání u lékaře trvat déle než 30 minut. Stalo se vám to někdy někde? V případě návštěvy odborných lékařů, což je v mém případě pravidelně pouze zubař a gynekolog, se předem objednávám, takže se i se zpožděním do zmíněné půlhodiny většinou vejdu.

Horší je to s návštěvou praktické lékařky. Svou lékařku vidím ráda, ale ještě raději jsem, když ji vidět nemusím. Její čekárna je plná v kteroukoli hodinu, dokonce i v pozdním odpoledni určeném pro pracující jsou všechny židle obsazené důchodci, kteří si vzájemně a do detailů popisují svoje zdravotní potíže a lamentují nad chatrným zdravím. Po chvíli čekání mám většinou dojem, že mě začíná pálit žáha, cítím tlak na hrudi, zvyšuje se mi tlak, bolí mě všechny klouby, nemohu se nadechnout, ruce se mi nezadržitelně třesou, a když si už poněkolikáté vyslechnu pořad o inkontinenci, osteoporóze a rakovině děložního čípku z ploché obrazovky, která mi má zpříjemnit čekání, jsem zralá na odvoz do krematoria.

Při poslední návštěvě mi po hodině čekání lékařka při pohledu do karty sdělila, že už mě neviděla sedm let a opravila si adresu mého bydliště (od své předchozí návštěvy u ní jsem se stihla třikrát přestěhovat). „To bude stařecká artróza,“ sdělila mi zkušeně, když jsem jí popsala své potíže. „Není na ni trochu brzy?“ zděsila jsem se. „Degenerativní změny začínají už ve třiceti. Já mám artrózu od čtyřiceti,“ potěšila mě. Není nad návštěvy u lékaře, pokaždé mě naplní novou dávkou neutuchajícího optimismu. Lékařka s úsměvem dodala, že bych se mohla alespoň občas dostavit na preventivní prohlídku a za dvě minuty už jsem byla z ordinace venku i s doporučením na rentgen.

Na ortopedii jsem se předem poctivě objednala, nechala jsem si nějaký časový prostor, abych se stihla včas vrátit ke svým klientům, a to i v případě zpoždění. Nezapomněla jsem ani na obrázek svých kloubů a páteře. Čekárna v bývalé poliklinice dnes už soukromých lékařů připomínala skanzen socialistického zdravotnictví. Pokud se tedy dá mluvit o čekárně – jedná se v podstatě o průchozí chodbu s křesly rozestavěnými podél obou zdí. Nevěřícně jsem zírala na zářivky, které vypadaly, že by mohly být starší než já a poskytovaly – patrně neplánované – přítmí, které nedokázaly zmírnit ani stejně prehistorické luxfery. Knihu jsem nechala v tašce, číst se stejně nedalo.

Kromě jednoho muže, kterému ještě nebylo šedesát a jedné ženy zhruba v mém věku, byla všechna plastová křesla obsazená důchodci. Jak jsem z probíhajících rozhovorů pochopila, většina zde přítomných se pohybovala ve věkovém rozmezí mezi 50 a 70 lety. Většina z nich  chodila o holi nebo o berlích a stěžovala si na bolesti či nepohyblivost. Po chvíli čekání jsem stačila vyslechnout několik chorobopisů a poměrně zdatně jsem se orientovala v lécích, injekcích, operativních postupech i doléčovacích procedurách. Postupně se mě zmocňovala deprese. „To mám pěkné vyhlídky,“ běželo mi hlavou.

„Připadám si jak stoletá Mary,“ psala jsem kamarádce smsku. „Moc příjemné.“

Někteří z přítomných byli zjevně starousedlíci, kteří ve zdejší čekárně trávili čas pravidelně a sdělovali si své zkušenosti. Z povídání jsem pochopila, že zdejší objednávkový systém naprosto nefunguje.

„Pokaždé, když si jdu pro injekci,“ vyhradím si na to celé dopoledne nebo odpoledne. „A když k tomu přidám ještě cestování, je to výlet na celý den,“ vysvětlovala mi zkušenější sousedka.

Koukla jsem na hodinky. Na řadě jsem měla být asi před půlhodinou a dle sdělení mých sousedů to vypadalo, že ještě minimálně pět lidí je objednáno přede mnou. „Tak to se budu muset asi objednat někam jinam,“ uvažovala jsem nahlas.

„To vám nepomůže, pani,“ sdělila mi výřečná sousedka a vzápětí mi vyjmenovala všechny další ortopedické ambulance, které už navštívila.

„A vy tady čekáte s čim?“ zeptala se nově příchozí ženy, která se usadila po jejím druhém boku. To neměla dělat. Oslovená spustila dlouhý monolog, ve kterém jí vylíčila, co všechno ji bolí a zakončila ho větou: „Tak vidíte. Chodit nemůžu, sedět taky nemůžu, dokonce, i když ležím, tak mě ty záda bolí. Tak co vlastně můžu?“

„A zkusila jste se pověsit, paní?“ zeptal se jediný muž přítomný v čekárně. Jeho černý humor ale nikdo neocenil. Trochu jsem se obávala útoku holemi a berlemi, naštěstí byl právě v tom okamžiku povolán sestrou do ordinace. Podobný ozbrojený útok jsem totiž zažila kdysi dávno v Interspaaru, který byl nacpaný důchodci, snažícími se v čase předvánočním ukořistit nějaké ty akční rozinky a oříšky. Důchodců bylo tolik, že byl obchod zcela zacpaný vozíky a neprůjezdný, zato akčního zboží bylo málo. Takže se strhla mela, která skončila přetahováním se o zboží a následně rvačkou. Zbaběle jsem nechala vozík v zácpě a z obchodu jsem před důchodci mlátícími se holemi raději prchla – bez nákupu.

Pozornost se soustředila na starší paní, která potřebovala na záchod a která opravdu velmi špatně chodila.

„Nevím, jestli tam dojdete, je to na konci chodby,“ pravila jedna z žen, zjevně velmi citlivá, empatická a optimisticky založená. Chodba nebyla delší než deset metrů. Společnými silami jsme pomohli ženě na nohy – jedna jí držela berle, další dvě jsme se ji pokusily zvednout z křesla.

„Kdyby mě volali dovnitř, tak řekněte, že jsem si jen odskočila,“ prosila nás žena. „Buďte klidná, při tomto tempu si stačíte odskočit ještě minimálně třikrát,“ ujistila jsem ji. Další rozhovor v čekárně nabral mírně fekální směr. „Minule tady byla paní, která se bála odejít na záchod a tak to pořád zadržovala…Jenže čekala snad dvě hodiny a víte, co se stalo, pani?“ pravila moje sousedka. „Když se u doktora svlékala, tak už to nevydržela a počůrala se. Ještě štěstí, že se jí nechtělo na velkou!“

Uvažovala jsem, jestli nemám zaklepat na sestru, vzít si zpět doporučení a všechny další papíry a raději si doma udělat táborák. V ten okamžik sestra zavolala do ordinace nejstarší paní v čekárně: „Tak pojďte na tu injekci, paní Marie.“ Drobná žena se rychle zvedla ze židle, popadla hůl a čile odhopkala do ordinace. Už nějakou dobu jsem ji pozorovala. Nemluvila, pohupovala nohama a svýma živýma očima sledovala dění v čekárně. Pohyby prozrazovaly vitální ženu nabitou energií.

„Víte, kolik jí je let?“ zeptala se mě sousedka. „Za tři roky jí bude sto. To byste neřekla, že?“ To bych vážně neřekla. Působila mladším dojmem než moje sousedka. Po dvou hodinách na mě konečně přišla řada. Těžce jsem se zvedala ze židle, klouby ztuhlé dlouhým čekáním. Odkulhala jsem dovnitř.

Při zpáteční cestě do práce jsem napsala kamarádce další smsku: „Je to jinak. Ráda bych se cítila jako ta stoletá Mary v čekárně…“