Pyš, pyš, pyš...

Jedno z témat, která teď hýbou světem, vlastně blogem, jsou maturity z matematiky. Přestože matematiku považuji za důležitou, na prvním místě pro mě zůstává znalost češtiny a pravopisu. Čeština je náš rodný jazyk,  spisovnou češtinu by měl umět každý už proto, že se denně písemně vyjadřujeme. Češtinu potřebují totiž i ti, kteří pracují v technických oborech. Ať chceme nebo nechceme, žijeme ve virtuální době, spoustu času trávíme na internetu a také tam po sobě zanecháváme stopu, která je zároveň naší vizitkou.

Jako např. autorka receptu, který jsem sice přečetla, ale na jeho vyzkoušení nedošlo – baštit síru jsem si netroufla. Zůstala jsem u klasických chlebíčků a recept jsem přidala návštěvě jako bonus ve vytištěné podobě:

Plát listového těsta rozválíme na pomoučeném válu. Potřeme olejem a plníme:

1) poklademe plátky šunkového salámu, plátky ementálu nebo jiného plátkového síra,a do středu narovnáme buď kapii nebo kyselou okurku.

2) poklademe nastrouhaný eidam, plátky hermelínu a rozdrobenou nivu, do středu narovnáme naložené houby

3) poklademe plátky uzeného ty lehce potřeme hořticí a posipeme proušky cibule

Závyny zabalíme a otočíme spojem dolů. Neměly bi se tak při pečení "rozjet". Potřeme rošlehaným vajíčkem a pečeme dozlatova.

Denně mi chodí řada e-mailů, ale když v předmětu zprávy od jisté firmy čtu: „Nepřehlédněte naši nabýdku!“ , e-mail automaticky putuje do koše, aniž bych se s tou zajisté neodolatelnou nabýdkou seznámila.  Stejně tak mě občas vyděsí texty reklamních letáků místních supermarketů (Dnes: býlý hrozno ). Méně úsměvné je, když do poradny přijde maminka s tzv. problémovým dítětem, jehož žákovská knížka je už v polovině školního roku beznadějně zaplněná poznámkami třídní učitelky, přičemž každá třetí poznámka obsahuje minimálně jednu pravopisnou chybu. Fakt, že učitelka učí jiný předmět než češtinu, mě příliš neutěšuje: Honzík ustavičně vyrušoval a měl poznámky, které nesouviseli s výukou.

Shoda podmětu s přísudkem není v češtině úplně jednoduchá záležitost, ale její nezvládnutí může způsobit různá nedorozumění – např. nesprávnou úvahu o sexuální orientaci pisatelky: „Já a můj přítel jsme odjely…“

Podobně věta: „Měli jsme návštěvu a večer jsme na zahradě grilovaly …,“ mě vedla k přemýšlení o tom, co dělala pánská část návštěvy, zatímco holky na zahradě grilovaly.

Moje máma sice vystudovala jen dvouletou obchodní školu, víc jí v tehdejší době vzhledem k mizernému kádrovému profilu nebylo dovoleno, ale na stroji psala rychlostí blesku a pravopis zvládala bezchybně. Navíc dobře vypadala, takže o nápadníky neměla nouzi. S jejich dopisy zacházela docela drsně - hrubky opravila červenou tužkou a dopis poslala zpět. Tak mně napadá, že jsem se jí vlastně nikdy nezeptala, jestli její manžel, můj otec, tak dobře zvládal pravopis nebo spolu na začátku známosti komunikovali jen ústně.

Moje klientka, která podobně jako já vyrůstala ještě za totality, s dopisy svých nápadníků plných chyb zacházela mnohem ekonomičtěji než moje máma – skladovala je totiž na záchodě a jedenkrát za měsíc do nich balila vložky.

Chyby děláme opravdu všichni (včetně mě) a může být docela obtížné je i při kontrole textu po sobě najít – čteme většinou to, co číst chceme, svoje chyby nevidíme. V dnešní době ale není problém zapnout si kontrolu pravopisu, při nejasnostech nahlédnout do literatury nebo na internet, nebo – pokud mi na textu obzvlášť záleží a chci udělat dojem – poprosit někoho z okolí o korektury. Pokud to pisatel neudělá, těžko může předpokládat, že druhou stranu zaujme jeho e-mail v podobě jedné věty s několika hrubkami. I když uznávám, že udělat tři pravopisné chyby ve větě o třech slovech je výkon hodný jistého obdivu.  Když jsem dotyčného upozornila, že jeho gramatika není úplně OK, spíš je zcela K.O., dočkala jsem se vysvětlení: „Si nějaká namišlená, ne? Důležitý je přece obsach. Hledáš prince na býlím koni ?“ Následoval výčet několika hospodářských zvířat (v 5. pádě).

Pokud si nejsme v pravopise zrovna jistí, což se může stát, je spousta možností, jak najít pomoc. Takže podobné dopisy vnímám jako nezájem, nedostatek snahy, lenost, známku toho, že je mi jedno, jestli v mém textu jsou nebo nejsou chyby … Možná jsem trochu staromil, ale když si přečtu vzkaz typu: „Sy moja povaha…Navrhuju schůzku ve výřivce..,“ vážně se mi kolena nepodlomí ani mi  nezvlhnou dojetím oči (ani nic jiného). Pokud mi taková hrůza přijde, v lepším případě skončí ve složce mezi dalšími podobnými perlami (mám už slušnou sbírku), v horším putuje hned do virtuálního koše.

Z podobného důvodu jsem se nikdy nezjistila, od jakého slova odvodila pisatelka motivačního dopisu psaní slova "horyzont". Že by od slova "hory"?

Zdůvodňování chyb tzv. dys-poruchami je většinou jen výmluva. Mezi chybami, které v textu naseká dysortografik a člověk, pro kterého je pravopis neprošlapaná krajina, je totiž dost podstatný rozdíl. I dysortografik (s výjimkou nejtěžších poruch) se totiž pravopis dokáže obstojně naučit, příp. svoje chyby korigovat. Co zvládá hůře, jsou chyby plynoucí z poruchy (vynechávání diakritiky, záměny nebo vynechávání písmen, někdy až komolení obtížnějších slov).

Začínám mít dojem, že především mladší generace si s pravidly českého pravopisu opravdu moc hlavu neláme. Vidím to všude - na internetu, na jídelních lístcích, na vývěskách obchodů, ve filmových titulcích, v SMS zprávách, ale už i v novinách, knihách a časopisech - a bohužel i v diskuzích k různým článkům. Trochu se obávám, že časem dojde k úpravě pravidel češtiny směrem k jednoduššímu pravopisu a ke schválení počeštěných novotvarů z cizích jazyků. Jen si nejsem jistá, jestli si potom nebudu muset pořídit do svého počítače program: Překlad textu do jazyka českého.

Abych celé téma trochu odlehčila, přidávám nejstarší perlu ze své sbírky.

Bylo mi čtrnáct, když jsem dostala svůj první milostný dopis. Oslovení mě trochu zarazilo. V prvním okamžiku jsem se domnívala, že dopis vůbec nepatří mně.

„Ahoj Lenko. Nevím, jak se jmenuješ, tak jsem si jméno vymyslel…“ Z dalších slov jsem pochopila, že autor je zedník, pracující na dostavbě nové sídlištní školy, do které jsem tehdy chodila. Dlouho prý mě z dálky obdivoval a jednoho dne mě tajně sledoval až k našemu domu, proklouzl dovnitř a tak viděl, kterou poštovní schránku jsem otevřela. Později do ní vhodil svůj dopis.

Dopis končil neodolatelnou výzvou: "Pyš, pyš, pyš nebo tě kousne miš! " Přesto jsem odolala, rozhodla se riskovat a neodpověděla jsem.

Pro zvědavé dodávám, že pokousána jsem nebyla :-)